Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Listopad 2012

Dělání správných rozhodnutí

12. listopadu 2012 v 17:06 | Klárka
Už jsem tu přes dva měsíce... Kdo by to kdo řekl. Taky máte pocit, že ten čas letí?!
Většinu z něj si ani pořádně neuvědomuji - co že jsem stihla udělat, navštívit, dokázat?! Promrhla jsem ten čas něčím zbytečným? Pokud bych si teď měla zabalit všechny své věci a odjet, tak převládají smíšené pocity. Vlastně tu neustále válčím. A to sama se sebou.
Pomalu ve mně vzrůstá myšlenka, že to tu ukončím dřív a pojedu zpět k Isaacovi.
BYLO BY TO DOBRÉ ROZHODNUTÍ?!
Rozum říká - Ne, byl by to krok zpátky, návrat do něčeho, z čeho jsem se dobrovolně vysvobodila. Žádná procházka růžovým sadem to taky nebyla.
Srdce říka - Ano, Isaaca miluješ a bez něj se jen trápíš. Kamarádi ti chybí, holky tam budou zase zpátky.
Ale bylo by všecho jako dřív?
BYLO? Toho se taky bojím. Nikdy není nic stejné a dvakrát do té samé řeky nevstoupíš. Jen bych potom byla zklamaná, že si vlastně návrat neužívám tak, jak jsem si představovala a že jsem měla zůstat ve Francii...
Mám v tom zmatek. Z boje se mi utíkat nechce - jsem statečná, ale nějak tu postrdávám jistotu výhry. Opouští mne veškerá láska k Francii, protože jí tu vlastně kolem sebe nevidím. Kde to vlastně jsem - v nejromantičtějším městě světa, městě světel? Nebo ve slzavém údolí plné šera?

Když se na to podívám z pohledu ... Já valstně žádný nemám. Jsem rozpolcená a smutná.

Když jsem dneska ve škole poslouchala, jak všechny holky prázdniny procestovaly, jak si je užily, co všechno viděly, kdo všechno je navštívil, a ještě k tomu všemu za to dostaly zaplaceno, chtělo se mi opět brečet (a to jsem si myslela, že jsem se přesto přenesla a smířila jsem se s tím, že holt dva týdny jsem pracovala od rána do večera a z toho týden tu rodiče nebyli vůbec, protože oni si jeli na dovolenou do Afriky, zatímco já jsem zůstala s dvojčaty sama doma - yep - 24 hodin denně! A za stejné peníze, žádné extra eura... 185 hodin za dva týdny! 1,6 euro na hodinu... To snad ani nejde.. Vždy jsem byla slabší v matematice, ale ted jsem to spočítala správně. No to mne podrž. Koukám, že jsem se přesto vůbec nepřenesla!)

Každopádně ty dva týdny s dětmi nás sblížili. Každý den jsme něco podnikali (ano, nechtěla jsem s nimi sedět doma a nic nedělat, i když jsem to asi tak měla pojmout, protože za 1,6 euro a hodinu nikdo nic nedělá...). Takže jsme jeden den vyrazili do Paříže na crepes s mojí panenkou, aby taky viděla kus světa - děti jí ukazovaly, kde co je, fotili jsme se s ní a tak.
Každý den jsme něco vyráběli - přes náramky, horkovzdušný balon až po obrovský papírový dům.
Jelikož byl i Halloween, tak jsme dva dny vyráběli halloweenské výrobky, pekli a vařili "nechutně" vypadající dobroty, zpívali písničky a podobně.
Zvládli jsme toho opravdu hodně a musím uznat, že mne to s nimi moc bavilo, protože byli hodní. Ano, z čertů jsem vykouzlila andílky. I když to nebylo snadné jako mávnutí kouzelného proutku, dalo to práci, ale každopádně se to vyplatilo.
Bohužel z andílků máme opět čertiska. Nevím, co se vždy dětem přesype v hlavě, ale blízkost rodičů je jako spouštěcí knoflík neposlušnosti, hysterie, breku, nadávek, bojovnosti, vzpoury... UUAAAA!!! Dny týdny práce včudu! No nešmejklo by vás! Proč?! Proč?! Proč?!

Takže abych to ujasnila - jsem zmatená, smutná hérečka, co odpovídá na otázku "Jak se máš" dobře, a všichni jí to tu věří... Tak aspoň něco dělám dost dobře...

Klára x

PS. Možná jsem se dostala do stádia úplné dospělosti - svět velkých je smutný a upršený a falešný.
I když věřím, že jsem schopná se z něj zase dostat na jeho hranici a žít svým životem - mírně naivní, plný plánů přetvářejících se na skutečnosti, a radosti a přátel, ale i povinností. Protože tento svět mi chybí. MŮJ SVĚT