Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Září 2012

Něco málo o Pařížanech

25. září 2012 v 1:33 | Klárka |  Paris
aneb čekala bych tu na prince na bílém koni zbytečně. Hulváti jedni nevychovaní Smějící sePřekvapený

Neusmívají se. Nechápu proč, ale připadám si jako z jiného světa. Ne teda že bych rozdávala úsměvy na všechny strany, ale občas mi ulítne a koukty mi nezladatelně vyletí směrem vzhůru. ŠPATNĚ! V tu chvíli jsem se prozradila, že rozhodně nejsem místní...

Utíkají. Yep. Oni se neprochází, ani nechodí. Oni vyloženě víří vzduch za sebou. Takže opět špatně - mé cupitání po pařížských ulicích pravděpodobně nedělá dobře okolo mne poletujím lidem. A zjistila jsem, že tu nazapadám do žádné skupiny - Pařížané, co letí, a turisti, co jdou krok sun krok (ach bože!!!)... Takže já se rozčiluji nad kroksunkářema, stejně tak domácí se rozčilují, když náhodou musí kvůli mně zpomalit.

Jsou nerudní. Anooo, to jsou. A to hlavně číšníci - host a obsluha je jedna velká nerovnice a ještě s neznámou k tomu. Buď dlouho čekáte, nebo jste zrovna přišli nevhod a číšník nemá na vás náladu. (To ostatně nebude mít nikdy.)
Jednu výjimku bych pro vás ale měla - a to restauraci v 16.obvodu na Place du Trocadéro, Le Coq (což znamená kohout, kdybych to věděla předtím, tak bych velice vážně uvažovala, zda vstoupit, či ne. Má láska k slepicím je nulová, co nulová - hodně mínusová... Naštěstí se neznalost jazyka vyplatila. Aspoň v tomto případě, protože jídlo výborné a obsluha perfektní...)

Šarm. Kombinace černé s černou a LV kabelka, případně Prada nebo Burberry. Možná by se to dalo nazvat i svým způsobem usedlostí, ale musím uznat, že ti lidi ten šarm mají. Jim stačí nasadit výraz, se kterým se zcela určitě narodili, obléct si luxusní černý kostým/oblek, nasadit sluneční brýle, popadnout tu svou kabelku ze Champ Elysées (pochybuji, že jsou koupené na tržnici nebo ve Free´P´Star - oh gosh, to je obchod sám o sobě - plný Američanů, Angličanů a Asiatů, nadšeně jásajících z úlovku. Potřebujete nutnou dávnu průbojnosti a ochotu hrabat - o tomto "super" obchodu jsem se dozvěděla od jedné Američanky (Oh My God- You must go!!!), tak jsem si našla nejbližší a plná očekávání jsem se ponořila mezi davy hrabošek. What? What? What? No tak to teda ne. Blee. Žádné Oh la la se nekonalo. Nikdy více. To raději budu šetřit celý svůj život, abych si mohla koupit něco od LV a spol., než si koupit něco za pár euro (ale daly se tam najít i kusy za 60e!!!) v Free´P´Star - prostě předčasné nadšení tohoto obchodu vyšumělo rychleji něž šumící céčko v půllitru vody... (asi mi utekl systém tohoto obchodu - second hand??!! Nevím, ale některé věci vypadaly, že už čekají na svého několikátého majitele...)
Ale zpátky k Pařížanům v černé. Ať je to jak chce, oni mají nadání a vkus se oblékat. Pařížana poznáte snad už podle vůně. A toho naprděného výrazu v obličeji - uhni mi z cesty, toto město patří mne.
A pokud chcete, můžete si kolem krku přehodit šátek... Chlap nebo ženská? To je jedno - složení skříně podobné. I pánové tu nosí kabelky... Fakt! Jako měl Joey v seriálu Friends, no teď už asi modernějsí, ale pro představu vám to stačí...
PS. Zda je rozdíl mezi Londýňany a Pařížany? Nevím. Nesrovnávám je totiž. Jsou zcela odlišní. Styl, elegance, arogantnost a chic patří sem, do Paříže. Extravagance a směs elegance, usedlosti a svým způsobem i vznešenosti zase do Londýna. A Praha? Pšuš. To si povíme později...

Cigarety. Všichni, ale opravdu všichni, tu kouří... Když na vás nejde kouř zprava, jde zleva. Když nekouří před vámi, tak za vámi s větrem v zádech, takže se stejně tomu smradu nevyhnete...
Má to snad co dělat s kulturou?

Vymahači. Ve vlacích. Na ulicích. V metru. Pořád někdo po vás chce peníze, a nebo abyste něco podepsali (podepíšete a už se nezbavíte...). Moooc se mi líbí, když projíždím městem a do toho mi hraje harmonikář či houslista (to je vám potom romantika - je dovoleno chytit sedícího vedle mne za ruku a chvíli si hrát na hrdličkující páreček??!! není? "Sugar!"...) Ale kam bych potom přišla, kdybych každému vyhrávajícímu měla dát po euru. To bych potom já musela procházet vagóny s lístečky - Bonjour, jsmenuji se Klára. Děti nemám (většinou jsou to borci s 3 dětmi, a ještě s postiženými minimálně), ale byla jsem blbá a dávala peníze ve vlaku žebrákům, tak buďte teď taky blbí a dejte mi taky něco... Merci... (potom bych si ty lístky zase ze sedaček sebrala, nikdo by mi nic nedal samozřejmě a já bych šla do vedlejšího vagonu). A proč jsem si zrovna vybrala tento styl žebrání? Protože kdybych měla hrát na nějaký hudební nástroj, nebo zpívat, tak by mě ti cestující rovnou z toho vlaku vyhodili...

Croissanty a Crepes. Nechápu, jak to ty Pařížanky dělají, že jsou spíš vychrtlé než obtloustlé ...

Sýry. Smrdí. Ale všichni je tu jí. A všichni se tu mají dobře, protože mají výborné sýry.

Víno. Voda, džus, tady je to víno zlatem. Kdo ho nepije, není Pařížan, není Francouz.

Oh la la. Jste šťastní,máte radost? Tato francouzská fráze je na místě.


Po všech těch nedorozuměních, kdy člověk čeká na úsměv, milou větu, cokoli příjemého, a on akorát tak dostane kýblem po hlavě, jsem se rozhodla, že těmto "Šnekům", "Požíračům žabích stehýnek" a egoistům přijdu nakloub.
V neděli jsem šla s německou kamarádkou Frederikou na show Oliviera Girauda "Jak se stát Pařížanem za jednu hodinu"... A bylo to SUPER. Víc než to - vtipné, pravdivé! Vážně super!!! Jen potvrdil, co je psáno nahoře, přidal další témata a rady, jak vystupovat, milovat, líbat, tancovat či jak jít nakupovat jako Pařížan...
A zda jsem se tou Pařížankou stala? No přinejmenším používám Oh la la. Nevím totiž, zda chci být nerudná na všechny okolo mne. To pořád raději budu ten mimozemšťan ze světa né francouzského a usmívat se. To by bylo, kdyby se ode mne někdo nenakazil !!!!

Bisous bisous...

Klárka

PS. vlastně dva nakažence už mám. Potkala jsem tyto dva týpky v autobuse. Pořád na mne koukali, tak jsem se usmála s tím, že teda o nich vím a budou se moc přestat otáček. Jenže oni se zvedli a přisedli si ke mne. Narazili jsme hned, protože on spustil po jejich a já po anglicku. No takže jsme si nepopovídali. Každopádně zkusili - "My name si ... (něco)." A teď se podíval na mne a říká "My name is... (ukazoval na mne - chvíli jsem si myslela, že mne snad zkouší, zda jsem si zapamatovala jeho jméno, potom mi došlo, že se vlastně ptá na mé)", takže jsem odpověděla a potom se koukala z okna a snažila vyvarovat dalším otázkám. Jenže šup a jeden z jich najednou jako ať mu dám telefonní číslo - (o čem si chce se mnou asi tak povídat - já neumím, on neumí - vyčerpali jsme témata za 3 minuty). Tak říkám, že fr číslo nemám (lééééž...). No tak zase jeho koutky úst byly přitaženy dolů (gravitace tu funguje!!!) a tito dva maníci vystoupili.

Třeba ta nerudnost je vlastně sebeobranou!!!


Tuha pod kůží

20. září 2012 v 13:18 | Klárka |  Paris
Abyste mi opravdu věřili, že jsem TU, tak zde je důkaz:



Jak typické, že??

Jinak stále objevuji a objevuji. Ale i přesto, že Paříž vypadá jako malé velkoměsto na mapě, je tu toho hooodně, co by mělo být vidělo.
Na iPhone jsem si stáhla několik průvodců, takže mám v plánu v Paříži prošmějdit každý roh, přinejmenším ty rohy největší. Zatím mám v plánu pobíhat venku. Po muzeí se podívám v zimě...

Jinak přijela kanadská au-pair Ashleigh. Je jí 18 a je milá, ale je poprvé sama v zahraničí a je takové čerstvě vylíhnuté kuřátko...
Minulou neděli jsem jí teda "vyvezla" do Paříže. Oči měla navrh hlavy. Což i tak má být, že?! Nadšení ze všeho.
V metru jsme se dostávaly do větších problému, protože nedokázala pochopit systém. To samé s autobusy. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak to vlastně vlastně funguje. A když se mne na nástupišti zeptala, jak se dostane na druhou stranu, i přesto, že jsem jí předtím ukázala "tunel", kterým se tam dostane, tak jsem cítila proudění krve v žilách... Nerozhodný
No snad brzo se probudí se snu.

No každopádně neděle to byla hezká -
vystoupily jsme na stanici Trocadéro, abychom měly Eiffelovu věž jako na dlani. Koupily výborné crepes před věží, jako to dělám obvykle - palačinka s nutelou, banánem a teď jsem měla k tomu extra i jahody, a potom jsme se volným krokem jsme procházely Parc du Champ de Mars, kde jsme si na chvíli sedly a vychutnávaly crepes. HMMMMM...
Potom jsme zase propadly temnotám metra Smějící se... Popojely jsme pár stanic - vystoupily na Sevres Babylone a navštíili jsme trh na BLVD Raspail.
Informace najdete zde - http://pariz-pro-pokrocile.blog.cz/1203/nedelni-trh-na-boulevardu-raspail Jinak tato stránka patří mezi jedny, které teď navštěvuji celkem často a autorce děkuji za její články...Usmívající se
Mám v plánu tento trh navštívit znovu, protože všichni obchodníci už sklízeli, takže my jsme mohly jedině podle čuchu určit, co kdo prodával... Každopádně jsme měly štěstí a jeden milý pán nám byl ochotný ještě prodat fíky a datle... Vynikající...
V Lucemburských zahradách jsme měly být na čtvrtou, ale času jsme měly dost, tak jsme se šly ještě projít po Latinské čtvrti - Panthéon



A rovnou i na Ile de la Cité, aby Ashleigh ukázala Notre-Dame. Času potom už moc nezbývalo, tak jsme RER popojely zpět do Lucemburských zahrad, kde jsme měly sraz v kamarády, co jsme potkala na Free walking tour.
Nemohli jsme se najít, takže nám chvíli trvalo, než jsme se našli, každopádně jsme se rozloučili až v půl osmé a už teď plánujeme akci na tento víkend... Hurá!!!

Pár fotek ze zahrady -



Takže to byla má neděle s Ashleigh. Přidávám naší společnou fotku -


Cítím, že se mi Paříž dostává pod kůži - vynikající sýry, elegance a podobně.
Jen ty děcka pořád zlobí a dělají neskutečný bordel. Ale zvykám si a oni si musí zvykat na mne.
Dneska ráno Tom blbnul s tužkou a pořád jí ořezával - Emily se k němu nějak připletla a on jí tou ostrou tužkou bodnul do ruky. Takže měla kus tuhy pod kůží - někdo tam má Paříž, někdo tuhu... Tak si asi dokážete představit, jak malá řvala. A decibely stoupaly, když jsem tuhu vyndavat špendlíkem, protože to bez něj nešlo. Nakonec jsem to úspěšně vydolovala. Na Toma jsem se vážně zlobila a na Emily víceméně taky, protože ono ho vždy provokuje a potom bulí...

Včera byly poprvé v mezinárodní škole. Pro mne to znamelo, že jsem musela řídit - ani tu Eiffelovku jsem nepotřebovala k tomu, aby mi bylo jasné, že jsem v Paříži. Všichni řidiči jsou netolerantní a sobečtí!!!!! Troubí jako blázni a mě se chtělo vystoupit, protože ten stres byl hrozný!!! Každopádně jsme to zvládli- žádná bouračka nic... Hurá...!!!
Ve škole to bylo super - připadala jsem jako v UK - všem jsem konečně rozuměla!!! Oni ti lidé mluvili anglicky a mne se zmocnil pocit nostalgie...

Konečně se mi do ruky dostal časopis FUSAC - inzeráty, reklamy, informace pro anglicky mluvící lidi žijíci ve Francii. Je to super !!!

Jinak brzo už budu studentkou - 1.října nastupuji. Celkem se těším, tak uvidíme...

Jo a ještě jsem vám chtěla ukázat obrázek z knížky, kterou si v knihovně půjčil Tom.


Když jsem se ho nevěřícně zeptala, proč si zrovna půjčil knížku s nahatou ježibabou. A jeho odpověď byla - "No protože se rád koukám na nahaté ženské..." Překvapený

Myslím, že pro dnešek toho bylo dost...

Opět posílám pusinky z Paříže,

Klárka xxx


Děti francouzské :)

14. září 2012 v 11:57 | Klárka |  Paris


Tak vám oficiálně představuji Emily a Toma, čtyřletá dvojčata. Fotky neskutečně klamou - vypadají jako andílci, ale šijou s nimi všichni čerti, i s luciferem!
Do té doby jsem si myslela, že děti mě jen tak z míry nevyvedou. Ale teď? S láskou vzpomínám na svého Isaaca. Pamatuji si, jak jsem říkala, že je to šídlo zlobivý s hysterickými záchvaty, ale já si je teď vůbec nepamatuji. Vždyť on se pořád se mnou jen mazlil a pusinkovat a měl mě moc rád a byl vděčný, když jsem si s ním hrála, chodili jsme ven na hřiště, na plavání... Ani nevíte, jak se mi po něm neskutečně stýská!!!PlačícíPlačícíPlačící Je fakt, že jsem byla statečná a nebrečela jsem hodně dlouho, ale jak tu vidím ty mé nové, tak je mi z toho do pláče...
Oni už jednu au-pair přede mnou měli, takže ví, že stejně jednou odejdu. Sice říkají, že mne mají rádi, ale chybí mi takové to přimazlení...
Každopádně když jsme sami, tak jsou celkem i v pohodě. Jsou dost uřvaní, jak se překřikrují navzájem, ale na to si začínám zvykat. Docela si i srandu užijeme.
Vyrábíme hodně krásných výrobků -


Bylo mi řečeno, že jsem s nimi vyrobila víc věcí za dva týdny než s tou jejich předešlou chůvou za celé její "období". Byla to Američanka. Ona ta moje rodina totiž žila v USA. Od roka dvojčátek k nim právě tato chůva docházela každý pátek, no a když se rodina rozhodla vrátit zpátky do Paříže, tak věděli, že někoho budou potřebovat, tak jela právě ona.
Podle všeho si s Tomem moc nehrála, jen s Emily.

Je celkem obtížné je udržet dohromady, takže když jsem s nimi na hřišti, tak mám co dělat, aby se mi nerozutekli. Tom chce být s klukama a Emily samozřejmě s její nejlepší kamarádkou...
Asi si najmu další au-pair, vždy na odpoledne.



Každé ráno nestíháme. Vždy máme fůru času a najednou úúúáááháááá.... Dělejte, dělejte...Smějící se
Snídani totiž jí snad půl hodiny, potom je umýt, obléct, Emily učesat, poklidit, chvíli si hrát. A ono to uteče jako voda.
Je to celkem chaos ta naše ranní kovbojka.


Jednou jsem dokonce na hrišti, když Emily visela hlavou dolů, zjistila, jak jsem tak na jí koukala a čekala, až spadne, že má dvoje spodánky. Tak jsme se tomu vážně zasmáli. Ptala jsem se jí, jak se jí todle povedlo. Odpověděla, že to muselo být kouzlo, protože si je jistá, že si ty noční sundala.

A nebo mi Tom, když jsme byli venku na skútru, šlápnul do psího hovna.

Prostě pořád se s nimi něco děje.

Když jsou rodiče doma, tak jsou nazabití. Kňučí, brečí, řvou, hádají se apod. To prostě nechápu... Ale snad všichni děti to dělají...

Tak to je Tom a Emily, čtyřletá dvojčata z Paříže...

Bisous de Paris

Klárka

Jak jsem potkala Briana

13. září 2012 v 22:27 | Klárka |  Paris
Na internetu jsem hledala, až jsem našla. Knihkupectví s anglickými knížkami... Našla jsem jedno kanadské. Kouzelné, romantické, přítelské...
Už jen když jsem ho uviděla z dálky, tak jsem věděla, že jsem na správné adrese a to 29 rue de la Parcheminerie. Před obchodem je na černé tabuli bílou křídou napsáno - Let´s come in...( "Račte vstoupit"). Pokud jste v Paříži na delší dobu a chcete najít knížky všeho typu - cestopisy, mapy, romány, drama, životopisy, zastavte se tam... Je to malinkatý obchůdek, ale knih je tam tisíce. Z druhé ruky, nové, staré... A jsou na hromádkách, komínkách, na policích. Moc místa tam není, ale i klaustrofobikové by si přišli na své a to venku. Knížky, kterése do obchodu už pravděpodobně nevešly, tak byly vystrčený venku před obchodem...

S panem knihovníkem jsem se zapředla do rozhovoru, jak užasný obchod má. Nabídl mi kávu. Odmítla jsem, i když po chvíli jsem llitovala, protože další "host" přikývnul. Tak si tam ti dva popíjeli ty své kávíčky mezi životopisy a kuchařkami a rozebírali kurzy angličtiny, zatímco já jsem tam byla zabraná do knížek o Paříži. A že jich tam bylo.

Nakonec jsem si objednala 2 knížky - jednu o trzích v Paříži a druhou o této metropoli, do které se pomalu začínám zamilovávat...

Přišel tam i další pán, to jsem si začínala myslet, že by se na tabuli mělo spíš napsat - Full, wait a minute ("Plno, chvíli počkejte")... Ten se knihovníka zeptal na nějakou knížku, dostalo se mu odpovědi "Oui" a už zvedal ze země velikánský žebřík, postavil ho o knihy a šup nahoru. Vytáhl knížku a už lezl dolu. Vysvětlete mi, jak se někdo dokáže v těch hromadách knih vyznat. Asi právě tomu se říká "organizovaný bordel"...

Běžela jsem se rozloučit (slovo běžela si vyložte, pomalým pohybem jsem se otočila, abych nic neshodila, a udělala jeden krok...). Knihovník mi podal roku, představil se. Brian. Můj prošedivělý knihovník Brian. Prý kdybych někdy něco potřebovala, tak se můžu stavit kdykoli na kávu...
To si piš, Briane, že tam budu často... Minimálně příští týden pro mé knížky za 35euro...

Přidávám obrázek tohoto velmi zajímavého obchodu, který snad má i duši...


Bisous de Paris, (pusinky z Paříže)

Klárka

PS. Další článek bude, jak tu válčím s těmi mými zvířátky. Teda pardon - dvojčaty...

Jak se z Čárlse stal Šáá(r)l

11. září 2012 v 23:07 | Klárka |  Paris
Bienvenue!!!

Bonjour!
Je tu můj první článek z Paříže, kam jsem se vydala s velkým očekáváním. Chtěla bych se naučit francouzsky. Pro vaší informaci, francouzština je pro mne španělskou vesnicí (nebo francouzskou?!!)...
Během prvních dní jsem zjistila, že anglicky se tu domluvím stejně "dobře" jako u nás v České republice a záhy na to jsem zjistila, že pochytat všechna ta slovíčka, která vlastně zní jako... No jako jedno dlouhé slovo.

Z původního Charlese /čárls/ de Gaulle se stal vznešený /šáárl/ de Gaulle. Do letadla směr Paříž jsem nastupovala po hodinovém čekání na letišti ve Frankfurtu (řekněte mi, kdo letí do Paříže s přestupem?!! Pravděpodobně jen ten, kdo chce dvě svačiny...). Lidé přede mnou i za mnou byli pozdraveni německy. Mne ale bylo řečené překrásné Bonjour s veškerou elegancí. Sama pro sebe jsem si řekla, že asi mi jde se tvářit jako pravá Francouzka - chic, elegance, růžový kufřík. Po usazení jsem si chtěla přečíst noviny, které jsem si vzala při vstupu do letadla. Huhuhuuu - tak odtud vítr vane. Žádná elegance, žádný výraz, ale Les Echos - le Quuotidien de l´économie... No takže na třeba na stránce č.14 jsem si mohla přečíst, že Les Vendanges 2012, Seront les plus faibles depuis vingt ans, a nebo ještě zajímavější, stránka 19 tentokrát, Vivendi ne sera (asi by si teda měl vzít projímadlo, když mu to zrovna nejde...) pas coupé en deux.
No tak jsem noviny s veškerým zbytkem své elegence složila a dala do síťky na sedadle, protože jediné, co bych z nich tak mohla přečíst, bylo počasí (malinká barevná mapa Francie na stránce 12.)

Můj nový tatínek mne už čekal, popadl můj težký kufr. Určitě se mu protočily oči, ale nic neříkal. Prosvištěli jsme si to rychlostí pařížské zácpy a už jsem objímala mé nové dětičky. To ještě nezlobily...
Rodiče jsou úžasní, moc si rozumíme, jíme, pijeme a smějeme se spolu. Prostě paráda. Každý večer se těším, až se vrátí z práce. Myslím si, že je to tím, že tu nemám zatím nikoho, s kých bych si pořádně popovídala. S dětma si moc na normální úrovni nepoklábosím.
"Jak jste se měli?" - ("Dobře.")2
"Co jste měli k obědu?" - ("Nevím.")2
No a tak to jde dál...

Protože jsem tu hned první dny onemocněla vážně děsnou rýmou Smějící se, tak jsem šla do lékárny.
Cítila jsem se jako má oblíbenkyně Bridget Jones, jen s tím rozdílem, že jsem znározňovala bolest v krku, ucpaný nos a kašel... Odešla jsem s největším nosním sprejem v historii a dalším, o poznání menším, do krku. Úspěch. Mise splněná. Kašel s rýmou fuč.

od 1 min 50 secs je ta má scéna, kterou jsem celou dobu viděla před sebou při komunikaci s lékarnící a dalším mladým asistentem, který jako že bude překládat. Ta lékárnice ho pořád pšuš pšuš pšuš a dál dělala, že namá problém mi porozumět.
AŤ ŽIJE FRANCOUZSKÉ SEBEVĚDOMÍ

Minulý týden jsem jela do školy na den otevřených dvěří. Přivítala mne milá paní, která se vypařila v okamžiku, kdy jsem se jí francouzsky zeptala, zda mluví anglicky.
Po chvíli přišel pán, tak jsem spustila:
"Bojour, Je m´appelle Klara. Parlez-vous anglais? "
"Oui"
"Great. So..."
A tak jsem mu řekla, že jsem začátečník a že bych chtěla nějaké informace o jejich kurzech, které nabízí. A on že musím si napsat test tak na půl hodiny. A já že to nepotřebuji, protože francouzsky neumím. A on že umím, že jsem s ním fr mluvila. Tak jsem mu řekla, že to je všechno, co umím. A on že řada na mne vyjde za hodinu a potom, že si ho můžu napsat a potom podstoupit ústní zkoušku. Na to jsem se zasmála a říkám, že nemám dvě hodiny, abych tu byla - víceméně zbytečně. Test psát nemusím, že stejně tomu nerozumím, a ústní zkouška právě proběhla, takže ví, jak francouzsky mluvím, no spíš nemluvím... Tak mi řekl, že když čas nemám, tak ať přijdu příští týden. Nepřišla a ani nemám to v plánu tam jít.
Našla jsem si jinou školu.

V neděli jsem jela opět do centra, vedro jako blázen, spálila jsem si nos. Zúčastnila jsem se Free Walking Tour. Bylo to super. Pokud se chystáte na návštěvu nějakého velkého města, podívejte se, zda tam náhodou taky není možnost se toho zúčastnit. Ušetříte hodně peněz a ještě máte o zábavu postaráno. Zde je odkaz na společnost, která tyto tours organizuje: http://www.neweuropetours.eu/
Prostě super, na konci prohlídky metropole dáte vašemu provodci nějaké penízky (5 liber, euro...) Hodně lidí tam bylo stejně jako já single, takže jsem se scucli a povídali. V tom světě vám ale potkáte zajímavé lidi odevšad.
Po 3 hodinách se s námi Adam, náš průvodce rozloučil, a my zcucnutí jsem šli na mezinárodní piknik. Koupili jsme bagety a briošek a přidali jsme se asi k 50 dalším lidem sedících na suché trávě, pár z nich jí v jiném složení i kouřilo, a jedli a povídali jsem. Kolem sedmé jsem se rozloučila s kontakty v kapse a pádila na vlak.

Tady mají vlaky jména. Ke mně jede Pepík. No jmenuje se PEPE, ale tak Pepík, uznejte sami, je přeci jen milejší... A ještě MONA. Takže tu mám skoro takovou chaloupku z perníku...

Paříž je krásná. Zvykám si na lidi všech etnik a vůní. To byste nevěřili, jak se tu ty pachy střídají. A místo abych nosila nos nahoru, koukám si pečlivě pod nohy, abych nevyšlápla jedno z tisíce hnědých hromádek. Přes 400 lidí ročně navštíví nemocnici s nějakým úrazem zaviněným uklouznutím na jedné z nich.

Doprava je dost šílená. Obávám se momentu, kdy budu muset řídit. Podle výpočtů je prokázáno, že pokud stojíte 17 minut u Výtězného oblouku, tak máte téměř jistotu, že budete svědky nehody. Dokonce některé pojišťovny vám auto pojistí po celém světě s výjimkou právě "kruháče" okolo něj. A pokud náhodou se vám stane na tomto místě nehoda, viníky jste všichni zúčastnění. A pak máte mít radost z řízení.

A trošku Anglie, ale když mluvím o těch kruhových objezdech...

Když se vrátím ještě k francouzštině, tak jen pro vaši představu, jak to se mnou vypadá - nebo takhle - abyste věděli, jak rozumím hlášením s amplionů:
"Chrchhcshfhch hhwn xjgacghchrhfiehchhhcheugrrchrhchcrhrchrhurhcrgahfhrjh, merci."
Čtete jak chcete - přidejte fr.přízvuk - ch a ráčkující R a ještě si u toho trošku zazpívejte...

No tak pokud neuklouznu na hovínku, nebo mne nesrazí auto, nebo se z těch nádherně chrochtajících a ráčkujích stvoření nepicnu, tak bych to mohla ve zdraví snad i zvládnout...

Budu vás o tom informovat.
Mám v plánu založit nové rubriky, např. něco z návštěv restaurací, nějaké recepty, návštěvy Paříže atd., tak uvidím, jak daleko to dotáhnu, nebo prostě bude jen jedna PARIS a bude:-)

Bisou bisou xx

Klárka

PS. ani nevíte, jak mi můj malý prďola Isaac s ještě menší prďolkou Abigail chybí!!!...