Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Listopad 2011

Jak se sbírají zkušenosti

25. listopadu 2011 v 11:31 | Klárka
Ještě stále jezdíme do školy. Každou středu. Většinou řídí Marťa, ale tuto středu jsem řídila já, abychom se vystřídaly. A hlavně jsem měla i auto, jinak ho nemívám bohužel...
No vyjely jsem, vše bylo ok. Dálnice celkem v pohodě, takže to i "odsejpalo", ale nejelo se zas tak rychle - ZAPLAŤ PÁNBŮH... Protože - a teď to přijde - "zničehonic" se rozsvítila výtražná kontrolka baterky a mne se zaseknul volant, že jsem fakt chvíli, možná tak 2 sekundy, nevím, auto neovládala. Vyhodila jsem výtražné, ze 70 mil v hodině v rychlém pruhu zpomalila a snažila se sjet do pomalého a úplně zastavit. Než se toto stalo, tak se z motoru - nebo alespoň teda z přední části auta - začal ozývat hrozný zvuk. Konečně jsem zastavila.
A tak jsem tak stály, smály jsme se, protože jsme naštěští nezpanikařily a začaly jsme jednat. Oblékla jsem si krásnou, křiklavě žlutou vestu, popadla trojúhelník a už jsem si to štramákovala pár metrů nazpátek... Volala jsem Miki, ale ta mi telefon nezvedala, tak jsem jí namluvila vzkaz, ať zavolá ASAP (as soon as possible). Potom jsem vytáhla kartičku, kterou mi dal Chris. Je to něco jako havarijní pojištění. Tak a teď jim nebudeme rozumět. Ale rozuměla jsem všemu - sice to bylo vtipné, protože jsme si dopředu mohly najít, kde to vlastně jsme (v tu chvíli jsme ani nevěděly, na jaké silnici to vlastně jsme - každý týden tudy jezdíme!!! A 34 nebo A 38!!! Zase to nevím), takže jsme ještě v mapě během toho telefonu hledaly, kdejsme, protože té paní nestačilo, že jedme z bodu A do bodu B a jsme na sjezdu do bodu C za 1/2 míle... A ani na SPZ jsem si nemohla vzpomenout... :-D... Hihi, komedie... Řekla, že nám tam někoho pošle ASAP... ASAP = 30 minut. Byly jsme totálně vymrzlé. Učily jsme se, pokud se tomu dá tak říkat.... Potom mi volal nějaký pán, že k nám jede a abych mu ještě jednou řekla, kde teda vlastně jsme. A za 5 minut byl u nás... Přiřítil se. Představovaly jsme si krásného mladého mechanika, který okouzlí Martinku. Takže přijel namachrovaný padesátník. Řekl, že je to neopravitelné. Co?! Vyvalila jsem na něj oči. "No aspoň já s tím tady nehnu... Budu vás muset odtáhnout..." Takže jsem mu dala adresu, naštěstí do toho volala miki, která řekla, ať nás hodí do servisu. Dostala jsem instrukce k tomu, co mám dělat jako řidič, když budeme na tyčiSmějící se... To vám povím. Je to pěkně těžké. Hlavně Marťa mi musela pomáhat točit s volantem, bylo to nějak zadrhnuté a fakt ztuhlé, že jsem na to neměla sílu... Dojely jsme do servisu v Newbury, podepsala jsem nějaké papíry a bylo to. Za chvíli přijela Miki si nás vyzvednout...
No tak to vidíte... Nakonec se ukázalo, že vyletěla nějaká součástka, která rozbila jinou a ta "oddělala" celý ten řídící systém...
Doma to na mě neskutečně padlo, když jsem přepla na režim NORMAL (do té doby jsem fungovala - JEDNEJ! KEEP GOING!) Uvědomila jsem si, co všechno se mohlo stát -cokoli... Fuj...

To bylo ve středu...

Ve čtvrtek mě Marťa hodila do servisu, že už by to mělo být hotové. Čekala jsem hodinu, mezitím jsem si prolistovala TOPGEAR magazín a ještě jeden, název fakt nevím, něco jako Elle pro chlapy. Nařezala jsem se tam smíchy u jednoho článku - jak si překládat ženskou řeč. No ti pánové nás mají dobřé zmáknuté - aspoň v tomto časopise... Zjistila jsem, jaká je neideálnější žena - BRUNETA, VLASY MÍRNĚ VLNITÉ, PO RAMENA, 60 KILO, UPŘÍMNÁ, ZÁBAVNÁ, PŘÍRODNÍ PRSA, INTELIGETNÍ, ČAS OD ČASU CHODÍCÍ DO POSILOVNY, atd...
Dostala jsem klíčky a mohla jsem odjet. Největší radost jsem měla z toho, že auto bylo umyté...
Už dlouho jsem se chystala do myčky, takže jsem takhle alespoň ušetřila...
Na cestě domů mi přišla sms od Matta, že mu nějaký ptáček řekl, že jsem byla v servisu... Tady vidíte, jak Newbury je malé... Někam přijdete a až to ví někdo jiný úplně někde jinde...

Vyzvedla jsem kluky - isaaca a alexe - a jeli jsme domů. Doma kluci řešili pindíky. Znovu. S Isaacem jsem toto téma řešila již tento týden. Chudák malý se rozplakal, když jsem mu řekla, že žádného nemám. Byl z toho nějaký špatný. Teď na mě byli dva...

Jinak Isaac je poslední dobou zlobivý. Myslím, že jsem to napsala v mém poslední článku... Tak trošku si nevím s ním rady... Hodně se mu stýská po tatínkovi, je teď maminčin, i když miki taky pořádně neví co... Nejhorší je, že když fakt zlobí a nějak se pohrozí, okamžitě začně plakat, že se mu stýská po tátovi, já to nějak neberu, protože vím, že to používá jako zbraň, ale miki začně být naměkko s ním, takže místo toho, aby ho potrestala, tak ho akorát začne utěšovat.
Já vím, že je to hodně těžké, ale na druhou stranu by to tak být nemělo...
No jo, já do toho kecat nemůžu...

Ve středu jsem byla s Mattem v kině na On Time. Je to celkem zajímavé z psychologického hlediska, vám povím... Musíte pracovat, abyste přežili...


A něco pro dámy... Při surfování na internetu jsem narazila na jednoho týpka, Matthew Hussey, který mimojiné učí, tak nabalit chlapa, nebo tak něco... A otázka pro vás je - no nepřihásily byste se, dámy, na jeho seminář?!!



Určitě se podívejte na jeho stránky www.gettheguy.co.uk a na přední video...
To vám povím, to je busnis, co?! Stačí být trošku milý, hezký a umět mluvit a je to nebezpečná kombinace...

Takže jak říká Matthew:

LOVE LIFE, TAKE CARE AND SEE YOU SOON

Klárka


Time flies

16. listopadu 2011 v 21:25 | Klárka
Puf, Puf, Puf (jaké je citoslovce foukání?!)... Dejme tomu, že při zkoušení foukání mi "puf" přišlo nejpřijatelnější)... A chci tím naznačit, že oprašuji můj blog.
Hodně dlouho jsem tu nic nenapsala, ale věřte mi, nemám čas. Ani nevím, jak je to dlouho, co vyšel poslední článek...
Takže mé omluvy jsou takové, že nemám čas a že nám nešel ani internet doma nějakou dobu. A když zrovna šel, tak jsem byla ráda, že jsem si vyřídila vše potřebné...

Jinak si myslím,že se tady toho moc nezměnilo. Isaac je teď docela zlobivý a je z něj maminčina prdelka, ale to je tím, že tatínek je pryč a Isaacovi se stýská.

Každý víkend se snažím něco podniknout.
Jednou jsem byla s Mattem s jeho děckama v zábavném parku.
Další víkend jsem jela s nimi do Legolandu. Chtěla jsem vzít i Isaaca, ale to mi bylo zakázané, že si ho tam chtějí vzít sami, ok then... Nic s tím nenadělám.
Celkem se směju, protože když přemýšlím o těchto dvou akcích a vidím nás, tak se mi prostě vybaví jen: "Happy family"... To nechce ani víc komentovat...

Ve zdraví jsme přežili i Halloween. Nic zajímavého. Měla jsem jít na party, ale v ten den jsem měla i babysitting, takže jsem tam dorazila v jednu hodinu, pobyla jsem tam cca 10 minut, z toho 5 minut ve frontě na pomerančový džus, prohodila 2 věty s Lenkou a Mike a odjela jsem domů do postele... Hihi, no aspoň že mě tyto "super svátky" nebaví...

Další týden jsem byla v tom legolandu, kde byla i velká ohňostrojová show. To byla pro změnu Guy Fawkes Night, to byl ten, co chtěl vyhodit parlament do povětří kdysi dávno...

Dnes začal Lence běžet poslední měsíc tady v UK. Je to celkem smutné... Na začátku nás bylo 5 a teď tu zbydeme jen dvě. NEJSILNĚŠÍ JEDINCI PŘEŽIJÍ...Smějící se Hihi... (nevím, co je ale lepší - přežívat tu, nebo žít někde jinde - ŽÍT a PŘEŽÍVAT je hodně velký rozdíl...) Každopádně teď žijuMrkající...

Opět mě tlačí termím podávaní přihlášek na VŠ. A opět nevím, co mám dělat. Takže pokud to někdo vyřeší za mne, budu mu vděčná... Myslela jsem si, že bude lehké najít samu sebe, když budu mít čas přemýšlet o budoucnosti, ale nijak doposud se to nepovedlo... Asi budu au-pair do konce svého života... Pfff... Za 95 liber týdně? Nikdy! Smějící se
Ale na druhou stranu mě to baví. Ale je to o pohdlnosti. Na třetí stranu je to o kompromisech a na čtvrtou stranu je to o nesamostatnosti. Sice se osamostatníte, ale pořád se musíte ohlížet na rodinu...
Hihi.
Dávat tomu poslední ani ne rok. Né víc...

A potom se uvidí... (zda bude teda něco k vidění...)

JInak jsem si teď vzpomněla na jednu "akci", která se stala v neděli, tuším...
S Mattem jsme šli do kina. To byla děsná nuda mimochodem. Tower Heist. No blbost největší. Ani v televizi bych se na to už nedívala... No ale potom jsem šli do místní "hospody", potkali pár známých lidí, potom tam přišla partička už dosti napilých týpků. Jednoho jsme znali, Stew, takže chvíli jsme si popovídali, ale potom z neznámého důvodu se to tam začalo hádat. Nevíme pořádně, o co tam šlo, ale potom Stew vystartoval, popadl jednoho z nich za límec a vyhodil ho z hospody, jenže ten to nějak nezvládnul, padnul, nehýbal se, z hlavy mu tekla krev. Teď se ti pánové sebrali, Stew začal řvát na celké kolo, že je po něm. Já jsem zůstala vevnitř, ale po chvíli mi to nedalo, protože akorát na sebe venku řvali a stáli nad nim místo toho, aby něco dělali. Zavolala se jen záchranka. Přišla jsem tam, vysvětlila jsem si, že ho musí dát do stabilizované polohy, Matt se mi snažil pomoct, ale jeden z těch maníků na něj začal řvát, ať s ním nehejbe. No povím vám, to bylo něco. Chudák ten skoro mrtvej. Mluvila jsem na něj, naštěstí se probral, mlel něco, nevím co. Přijela záchranka a převzala si ho. Pan záchranář řekl Mattovi, že je dobře, že jsme ho dali do té polohy a že ten chlápek bude ok, jen potřeboval několik stehů. Řeklo se, že upadl sám, každopádně Stew byl z toho docela mimo. Ani se mu nedivím...
Potom jsem se tomu celkem zasmála, protože jsem si je tam ty chlapy představila znovu - hádají se nad přizabitým člověkem a nic nedělají... No hrdinové. Aspoň mám jasno, že mě v nouzi tady moc nikdo nezachrání...
Takže je lepší sedět doma na zadku a UČIT SE... hihi...

Mějte krásně

Klárka

PS: ZIMA JE TU. Dnes jsem měla první den kozačky...