Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Srpen 2011

Jako Santa

18. srpna 2011 v 0:54 | Klárka |  AUPAIR: Poslední měsíc
Poslední dobou si tak připadám. Bohužel ne proto,že bych obdarovávala své blízké dárky, ale říkám jeho slavné: "Hoo Hoo...!" Smějící se (aspoň že to nemá panentované, musela bych platit neskutečně velké peníze kvůli autorským právům...)

Ok teda, Hoo Hoo, everybody! Listen to me now, ok?!!
Znáte ten pocit, kdy je vám všechno pěkně jasné? Vidíte budoucnost a máte položené cíle?
Krásný to pocit, že?!
Dnes jsem si nalinkovala předběžně další 3roky. Uznávám, že se to může zdát až příliš dlouhodobá předpověď, ale já jsem chtěla být au-pair v zahraničí minimálně od 15ti, takže to znamená, že jsem VĚDĚLA, co budu dělat za 4 ROKY! Střední školu jsem měla vybranou od sedmé třídy. Víceméně mám tak trošku organizovaný život - naštěstí samasebou a moc si do toho nenechávám kecat, že? (moje maminka se čas od času chytá za hlavu, ale stejně si myslím, že je ráda, že nemá doma peciválka... Hi hi místo Hoo Hoo...)
Strašně ráda bych vás seznámila s plánem, ale znáte to. Můžu si to zakřiknout. A to nechci, takže si to ještě nechám nějakou chvíli pro sebe a pravděpodobně se podělím s přáteli, protože mám z toho velkou radost.
Zase se usmívám na svět a dokážu si vyloudit úsměv i od ostatních.
Jsem to zase já. HOO HOO!
Až mám z toho motýlky v bříšku. A taky tam mám celkem nic. Né že bych se dala na dietu. Vůbec. Ale po zhlédnutí obrázků na seznamu jedné tlusté paní se mi trošku převrátil žaludek. Ta paní chce být prohlášená za nejtlustší na světě. A je zvědavá, zda člověk může vážit tunu. Ať si každý dělá co chce, ale toto? Přišlo mi to nechutně nechutné... Milá tlustá dáma by se měla nad sebou asi zamyslet. Pokud teda dokáže myslet i na něco jiného než na jídlo.
Vím, že bych to tu neměla psát, protože se to sem nehodí, a ani nemám právo tu někoho odsuzovat, ale toto byla bezprostřední myšlenkam, která mne napadla při napsání o mém břiše.


No mám ještě tolik toho, co bych vám chtěla napsat, ale je už pozdě, a já tu trošku usínám. Jen jsem vám prácě chtěla napsat, ŽE JSEM ZPĚT A MÁM SE KRÁSNĚ A HODLÁM TO DÁVAT JASNĚ NAJEVO...

Svá Klárka

Na semaforu...

15. srpna 2011 v 23:08 | Klárka |  AUPAIR: Poslední měsíc
... při čekání na zelenou jsem si všimla podivných chlápků, kteří se přidali ke mně. Tak jsem tam tam stáli a sledovali paňáčka, který znamená: "Ještě ne. Stůj." Hned od začátku se mi zdáli divní. Takoví neangličtí. Snažila jsem se chytnou každé slovíčko, ale na rušné křižovatce v Oxfordu to bylo celkem nemožné. Ale najednou jsem měla pocit, jako by celý Oxford utichnul a slyšela jsem češtinu podávanou tím nejhorším způsobem, jakým jen mohla být. Tito tři pánové by zapadli do vesnické hospody na konci světa. Všechno věděli, všechno by udělali jinak...
"Tak dééém, voe. Nebudu tu čekat!"
"Ty voé, se nenechám přejec, voee!
V okamžiku, kdy se červená změnila na zelenou, mysela jsem si, že mám otevřenou cestu a můžu utéci, ale můj rodný jazyk mne pronásledoval:
"Tý voé, to jsme teda hrdinové, co?!"
Byli sice jen tři, ale vypadalo to na stádo skotu. Nevím, proč se nazvali hrdiny. Nechápu.
Potom se jejich debata na úrovni nabrala otáček, kdy se tématem stala jedna holka, která neměla rozumět. Ale smůla byla ta, že rozuměla.
Sice to byla slova obdivu, ale rozhodně ne ve smyslu: "Hele, podívej, té to sluší, co?!" To okamžitě zapomeňte. Spíš hledejte ve slovníku, který obsahuje slova, která nemají se vzhledem vůbec nic společného... Abych pravdu řekla, moc jsem jim nerozuměla, ale pochopila jsem hlavní pointu.
Sto chutí jsem měla se otočit a dát jim takovou pěstí, že by jim sklaplo, ale nějakým působem jsem tento pocit v sobě uchovala a šla dál.
Nevím proč, ale nějak se mne to dotklo, i když to nebylo nic negativního (jsem PRÝ ale hubená, DĚKUJI, PÁNOVÉ. PŘESNĚ TOTO JSEM CHTĚLA SLYŠET)... Mne spíš rozbouřilo to, jakým způsobem se o nás baví. Sice je mi dvacet, ale při představě, že s něčím takovým budu jednou žít, tak to mě trošku víc svírá žaludek a pocit, že raději zůstanu sama, než abych poslouchala debilní narážky...

Oukej...
Jinak dnes to bylo ve škole super. Sice mi první hodinu lítala hlavou slova jako "past hypothetical" & "present hypoconsequence" & Conditionals a pěkně jsem se do toho zamotala, ale bavilo mne to...

Jinak Isaac byl včera trošku v náladě, takže jsem byla ráda, když odjeli. Večer mě nechtěl ani vidět. Ale potom nemohl usnout a chtěl pro změnu jen mne... Takže jsem tam s ním strávila pěkných deset minut a myslela jsem, že ho tam opusinkuji, jak byl roztomilý.
Ráno v půl sedmé zaklepal na mé dvěře, že chce jít ke mě do postela. Tak jsme tam spolu leželi do sedmi. Já jsem se potom začala připravovat do školy. On tam vydržel další půl hodinu. Potom jsem ho už tahala, že je čas...
Odpoledne jsem ho jela vyzvednout ze školky. Byl úplně nejzlatější. Mazlil se se mnou, volal na všechny: "To je moje Kláua. Podívejte se!"
Doma mě zahrnoval láskou. Po sprše jsem ho uložila, přečetla pohádky a šla dělat večeři.
Rodiče se vrátili až v osm...

Teď jdu dělat domácí úkoly...

Měj se krásně. Třeba i letně...

Klárka

Z veselejšího soudku

12. srpna 2011 v 23:48 | Klárka |  AUPAIR: Poslední měsíc
Prosciutto, fíky, salát z rukoly, to vše pokapané medem, podávané s chlebovou plackou. Ravioly s citronem a mátou a jako desert tiramisu s pomerančovým mascarponem.

Hmmm. Taky se vám sbíhají sliny? Mně taky a přitom už se mi toto všechno smíchalo v žaludku a dál se to bude trávit a vyjde z toho jakási hnědka, skupenství těžko odhadnutelné takhle dopředu… Rozhodně vám nedám vědět…

Ale o Isaacově hovínku vám napsat můžu. Bylo krásné ráno. Isaac byl s tatínkem, který už byl připravený k odchodu do práce. Isaac se ale rozhodl jeho odchod trošku pozdržet a zkazit mu náladu na celý den. Isaac potřeboval kakat. Oba dva byli ještě nahoře, Miki v koupelně. Pro mne z neznámých důvodů se Chris rozhodl použít právě tu plnou koupelnu. Dobrých 5 minut se snažil na Miki pobušit, ta ale jako by se ve vaně utopila, tak malého popadl a běžel na záchod dolů. Proces tam mi nebyl a doteď není objasněn, každopádně to vypadalo takto: Isaac řval a vztekal se a Chris křičel tak, že jsem ho takhle nikdy neslyšela. Byla jsem v kuchyni, ale nijak jsem neměla chuť se k tomuto šílenému výstupu připojit, protože co bych taky dělala v mini koupelně s Isaacem a chlapem jako hora, že? Jakmile vyšli na chodbu, zanechala jsem veškeré práce a se zájmem jsem se šla podívat, o co teda go. Oba dva neustále řvali. Chris mi podal Isaaca, který byl vážně k neudržení, protože byl jako malá slizká žížala svíjící se v mých rukou. Ano držela jsem ho od těla, jak nejdál jsem mohla, protože byl tak trošku pokakaný i na jiných místech, než byste očekávali . A tatínek? Začal se vysvlékat z uniformy, která chytila podezřele hnědou barvu s ještě podezřelejším zápachem. Poté popadl Isaaca a letěl s ním opět nahoru, ozvala se rána, že jsem myslela, že vypáčil dveře do koupelny, kde stále byla Miki, a potom jsem slyšela sprchu. Já jsem se mezitím ujala uklízení spodní koupelničky, protože Isaacovo hovínko bylo všude. Tím pádem to bylo hovno. Drhla jsem i koberec, který máme v předsíni. Překvapivě mi to vůbec nevadilo, přiblble jsem se u toho usmívala a přehrávala jsem si celou ranní scénu pořád dokola. V pozadí jsem slyšela jen Chrisův a Mikinin hlas, jak se dohadují a jak Chris říká, že má SHIT všude.
No řekněte, koho by to nepobavilo.

"Cíle by měly být třešínky na dortech, ne na hromadách hoven."
Můsa

Ale to jsem odbočila od toho úžasného menu, které jsem vám nastolila. Jen jsem chtěla, abyste mi tak nezáviděli… Ale opakování matka moudrosti:

Prosciutto, fíky, salát z rukoly, to vše pokapané medem, podávané s chlebovou plackou. Ravioly s citronem a mátou a jako desert tiramisu s pomerančovým mascarponem.
Aneb Jamie Oliver. Ano, to je ten fešák, co umí vařit, a ještě se hezky usmívá. A toto je jeho dílo. Ne teda přímo jeho, ale jeho kuchyně. Ve čtvrtek jsme si tam hezky pěkně došly s Marti po škole a byly jsme tam dvě hodiny v péči pěkného číšníka, který se nám věnoval celou tu dobu, že si vysloužil necelé 2 libry navíc. Což tu v UK není zvykem… No měly jsme se prostě božsky a naše chuťové pohárky si opravdu užily… Všem vřele doporučuji při návštěvě UK si zabookovat i stůl u Jamieho, protože je to opravdu zážitek a pastva pro oči též… Hmmm… Palec nahoru, Jamie kamaráde…

Jinak posledních 14 dní chodíme do školy tak poctivě, že jsme musely si hodiny už i rozložit, aby se nám to neomrzelo. Máme tam nové přírůstky.
Jednoho Španěla ze Španělska (vtip), jmenuje se Borja a čtěte to jako Borcha. Je mu 26, je architekt a co si budeme povídat, je moc pěkný, ale bohužel si moc povídat nebudeme, protože moc neumí. Ze začátku nám to přišlo CUTE, teď nám to přijde ANNOYING. Ale kdybyste viděli ty jeho tmavě zelené oči, tak mu odpustíte i HE DO:-D, ale to jsem odbočila. Tak zas nádherný není, takže plán mých milých kamarádek skončil, než vůbec začal. Prý by k nám jezdily na dovolenou do Španělska… Pchá, kam bych jezdila já?:-D
No a potom tam máme Carlu z Ekvádoru. Umí španělsky, německy a trošku anglicky. A je jí 32, ale přála bych si v jejím věku vypadat jako ona, protože bych jí řekla maximálně 26.
A potom tam máme Moniku z České republiky. To je na Východě, kdybyste to nevěděli…

No takže se naše příprava na FCE/CAE trošku pozastavila. Ale od září máme domluvené hodiny na naše přání, takže od začátku září se rozjíždí akce jménem: Oni řekli, že na to máme. Jen tak pro představu tyto DVĚ hodiny stojí 40liber týdně, zkouška stojí 100/120liber a když to neuděláte, tak vám peníze nikdo nevrátí. Co z toho vyplývá, že se zakládá dobročinná akce "Přispěj na chudé aupair".
Číslo účtu, kam můžete posílat peníze určené na naši podporu, zašlu mailem.
Dárcovké sms nejsou možné.
Složenky dle domluvy.
Předem děkujeme.
PS: Opravdu se jedná jen o chudé aupair. Organizace peníze využije zcela na jejich potřeby spojené se studiem na škole v Oxfordu.

Žerty stranou. Nemá víc co napsat.
Možná bych měla zmínit, že dnes je můj a všech ostatních Klárek Name´s day. Dostala jsem krásná přání, za která moc děkuji, krásnou knížku od mamky a od Ríši, kterou už mám přečtenou, od Marti jsem dostala tiramisu a poslala mi i přání poštou, a od mé anglické rodiny jsem dostala krásnou kytici (Chris a Isaac), a bonboniéru kvalitní čokolády od Miki a přání… Udělali mi velkou radost… Všichni jste mi udělali radost… Vyplatí se nosit toto jméno…
Jinak i mé MAMINCE přeji všechno nejlepší a KLÁRCE KALOČAIŮ přeji všechno nejlepší a zkrátka všem Klárkám…

Dnes jsem byla s Marti, kdy jsme jely k Evce na zahradu. Evička je v ČR a její rodina je na dovolené, takže jsme se zkrátka s dovolením vkradly na jejich zahradu a trošku jsme jim to tam vyplenily. Máme hooodně švestek a rebarboru a pár malin… Doma jsme se potom rozhodly udělat Crumble pie. Hmm, vypadalo to divně, ale vonělo to výtečně a chutnalo to ještě lépe. Chtěla jsem napsat, kam se hrabe Jamie, ale protože jsme jednou trošku zaváhaly, tak jsme radu hledaly právě v jedné z jeho kuchařek, takže další vyznamenání Olíkovi. I když kdo pekl? Hmmm, Martinka s Klárunkou… Holky šikovné…

A další: Jedu domů. 19.8. Hurá. A zpět do snad uklidněné Anglie se vracím 31. Budu cestovat opravdu super způsobem. Letím z Heatrow do Dorts. a odtud do Vídně. A zpět z Vídně do Franfurtu a potom do Londýna na Heatrow. To bude bomba. Lufthansa bude poctěna mou společností. Huhu, já se tak těším. Jasně, možná to šlo udělat jinak a snadněji, ale bylo to celkem nejlevnější řešení a já miluji létání, tak proč to nevzít oklikou, že?… A co budu dělat doma? Relaxovat? Těžko. Budu tam a tam a tam a tím a tamtím a s tou a tamtou a taky s EVIČKOU, kterou si možná někteří pamatují z mých článků. Nálepky au-pair se vzdala v dubnu a teď budeme mít konečně možnost se sejít v Praze. Snad to vyjde, protože se na ni těším hrozně moc. Taky se moc těším na ZUZKU, se kterou jdeme konečně na tu vytouženou masáž. To budou super dva/tři dny v Praze. Huhu. A taky se těším na celou svoji rodinku. Moc, moc moc, moc, moc, moc… A taky na ŠIMONA a na LACIHO (snad ho uvidím, protože se tak trošku časově míjíme, ale my to nějak vymyslíme, protože se musíme vidět) a taky se snad uvidím s KLÁRUŠKOU K. a možná s Jakubem a možná se ŠÁRKOU… Hej lidičkové, moc se na vás těším… Škoda, že nemám víc času…

Hezký víkend všem,

Klárka

někde je chyba

6. srpna 2011 v 21:03 | Klárka |  AUPAIR: Poslední měsíc
V předchozím článku je hodně videí, bohužel se mi po otevření mého blogu nezobrazují ve správném pořadí, nebo i dokonce chybí. Nevím, kde chyba je, každopádně doufám, že se vám to bude zobrazovat správně...

Klárka

Please, kick my ass!

6. srpna 2011 v 20:48 | Klárka |  AUPAIR: Poslední měsíc

Na kolik procent pracujete?

Na kolik procent žijete?

Na kolik procent si ceníte vlastního života a na kolik procent svých blízkých?

Na kolik procent se smějete? Od srdíčka, nebo z povinnost?

Tento týden o sobě přemýšlím. Hodně.
Pocit nejistoty co bude dál, který jsem měla delší dobu před svým rozhodnutím tu zůstat s rodinou a dál žít a být jako au-pair, mě opustil.
Nyní je zpět.

Je to vážně to ono, co chci dělat? Je to to, co mě naplňuje pocitem štěstí, uspokojení a sebejistoty? Cením si sama sebe? Kdo si cení mne? Kde jsou výsledky mé práce? Je "čistý Isaac v postýlce v půl osmé" výsledky, který chci vidět každý den, a nebo je jen stereotypním bodem, kterým mi končí " denní směna"...


Jsem přesvědčená, že každý člověk má narýsovaný svůj osud a je jen na něm, zda ho změní, pozmění, či zanechá tak, jak mu byl dán. Jen někteří lidé o něm nepřemýšlení, nebo v něj nevěří. Mám pocit, že se někdo vloupal do knihovny s osudy lidí, našel můj a z knihy vytrhnul stránku, nebo dvě.
Co to znamená pro mne? Zmítání se v myšlenkách, v prázdnu, v nesebeúctě, v nervozitě, ve všem. Jsem zmatená... Možná je řada na mne a začínám bláznit...

Bláznovství obchází kolem světa jako slunce. Není místa, kde by nesvítilo.
William Shakespeare

Kdybych mohla, tak se zabalím a odjedu daleko od všeho a od všech, od civilizace, od technologie, od povinností a začnu dělat něco užitečného pro sama sebe. S láskou. S výsledky.

Možná si budu odporovat, ale Isaac mne tu drží. Je to človíček, který mi přirostl k srdíčku. Dokáže mne rozesmát. Dokáže ve mne vzbudit pocit potřeby a i pochopení, když mi není do smíchu, tak ke mne příjde a se svým dětským hláskem slovy dospělého mě utěšuje.
Kdyby věděl, že nastane den, kdy ho budu muset opustit, protože to au-pair dělají...
Nevýhodou au-pair je, že neustále žije v prostředí, ve kterém i pracuje. Dolehlo to i na mne, kdy bych potřebovala vypadnout, zavřít se ve vlastním bytě, který by hrál barvičkami a voněl mou domovinou...
Pálí mne dobré bydlo. Nejsem ten typ člověka, který se spokojí s tím, že je všechno ok.
Všechno je ok - nic se neděje, nikoho nic nezajímá, nikdo nic nedělá, nic není výjimečného...
Mám pocit, že pohodlný život na jednom místě není nic pro mne. A tady jsem ztracená cizím domě s cizími lidmi. Jen tu přebývám a čekám na něco a někoho...

Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí.
Christian Morgenstern

Rozhodla jsem se tu zůstat, žít svůj život. Ale copak můžu, když jsem pořád závislá?
Všem můžu doporučit být au-pair. Ano, je to dobrá zkušenost. Ale jeďte jen na rok. Na víc ne.

Budoucnost je plna výzev a nadějí.
Nathaniel Hawthorne

Ano, budoucnost nám dává tolik možností, tak proč byste měli být na jednom místě delší dobu, že?
Mám tolik možností a nápadů, jen nevím, jak se zrealizovat, ucídit se do řady... Hledám někoho, kdo mi nakopne zadek a řekne, abych se konečně hejbla a přestala se litovat a začala realizovat dvé sny a žít. Žít podle sebe s úsměvem, jak jsem kdysi žila.
Stýská se mi po sobě.

Dnes mé emoce musely ven. Seděla jsem, četla jsem si knížku v Newbury v Costě, popíjela jsem sojové kapučíno a najednou jsem začala plakat. Bezdůvodně. Důvody jsem nacházela až během dne. Byla jsem ztracená sama v sobě a potřebovala jsem někoho, kdo mi podá ruku a pomůže mi. Během té doby jsem našla 5 lidí, kteří mi dali najevo, že nejsem sama. Jeden pán v kapuce s brýlemi, zrovna hodně pršelo abyl celý mokrý, i přesto se na mne usmál. Paní přede mnou ve frontě, když mi řekla, abych šla před ní, odmítla jsem, nemělo mi co utéct, potom mě požádala, abych jí pohlídala tašku, že zapomněla mražený hrášek a jen pro něj skočí. Potom to byl pán pekař, který se na mne usmál, když jsem procházela okolo jeho stánku. Usmíval se pořád, i když věděl, že si nic od něj nekoupím. A na závěř Marťa s Evčkou, kterým jsem se vypovídala...


Vím, že nejsem sama.
Na světě je podle Worldometers - real time world statistics 6, 982, 182, 000 lidí. Toto číslo neustále mění, takže už i tento údaj je naprosto nepřesný. Dnes se narodilo přes 300 tisíc dětí a úmřelo přes 130 tisíc lidí. Nikdy nejste sami. Jen se tak občas cítíme...


Vím, co by mi pomohlo. Znát svou budoucnost, či mít možnost nahlédnout do svého osudu... Ale zase na jednu stranu mi v hlavě zní věta: Jaký se to uděláš, takové to máš...
A nebo je přeci jen všechno jen dáno a někdo to dokáže přečís, třeba z hvězd?





Možná bych právě potřebovala tuto holčičku:





P.S. Nechtěla jsem vás znepokojit...