Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Květen 2011

V zájmu spravedlnosti (a upřímnosti)

24. května 2011 v 16:31 | Klárka |  AUPAIR:Devátý měsíc
(Štěpánce děkuji za nápad k nadpisu. Její komenář mě donutil k zamyšlení se a napsání článku. Děkuji. Děkuji i za komentář. Na komentáře po článkem jsem zodpovědně odepsala. cením si jich. A kdybych mohla, tak Štěpánce dám medaili za nejlepší komentář poslední doby, protože je zkrátka super - spravedlivý.)
Komentáře z minulého článku "Awkward Silence" mě "donutily" k napsání dalšího článku. Budu se snažit přistupovat k případu HD Chris - au-pair Klára nestranně a nezávisle.

Tady v anglickém doma je to jako na houpačce (v našem případě na trampolíně, protože celá rodina musí skákat). Jednou je to nahoře, jednou dole.
Jednou chci jet domů, jednou zůstat.
Většina z vás si rok v zahraničí, kde jste jako au-pair, představí jako super zážitek v milé rodině, s hodnými dětmi, zdokonalení se v jazyce, hodně slunných dnů a úsměvy od ucha k uchu. Tak je tento program prezentovaný agenturami, kterých ji ve v ČR celkem hodně.
Nikdy jsem nelitovala, že jsem se rozhodla odcestovat a žít si sen. Nemrzelo mě, že jsem nešla po gymplu na vejšku, protože ta mi neuteče.
Mrzí mne, že se vše obrátilo.
Když jsem v 3.září minulého roku přijela, říkala jsem si, že jsem dítě štěstěny. Skvělá rodina, plat na to, co tu dělám, je dobrý, bydlíme kousek od všeho, co chce každý turista vidět.
HD Chris za 3 dny odcestoval na 7 měsíců na vojenskou misi.
Původně jsem tu měla strávit jen ten čas, co on bude mimo domov, ale po telefonu a po výměně e-mailů změnila rodina názor a já jsem tedy odjela na rok.
Během doby té doby, jsme si s Miki vytvořily, dá se říct, dokonalý vztah a staly se z nás parťáci. Ona mi vždy dokázala poradit co, jak, kde a co je nejlepší. Ona zase ve mně nacházela pomoc s vařením, domácností a Isaacem, kterou potřebovala a bez které by se neobešla. Byly jsme tu jedna pro druhou a bylo to fajn.
Chris měl narozeniny, takže se slušelo mu poslat narozeninové přání a něco dobrého na zub. (+ pro au-pair)
Nikdy jsem neslyšela děkuji.
Byly Vánoce. Napekla jsem krabičku speciálně pro Chrise a posílala jsem to kamsi do tramtárie. Přiložila přání. (druhé + pro au-pair)
Za vánoční cukroví poděkoval po příjezdu domů. (+ pro HD) (3 měsíce po. Bylo to ale super, protože jde vidět, že mu moc chutnala, že si to pamatoval. I když se mne zeptal, kde jsem cukroví koupila, že bylo moc dobré a všichni mu záviděli)
Chris přijel na dovolenou někdy v únoru. Přesně si to nepamatuji. Článek o třech překvapení najdete zde: http://au-klara-pair.blog.cz/1101 (Někteří z Vás si možná pamatují, jak jsem měla jet do Newcastlu a večer před odjezdem mi bylo řečeno, že nejedu.)
Když se od někud vrací, vždy jim udělám Tiramisu, protože je to nejoblíbenější zákusek HD. Miki mi ho vždy vychválí až do nebes, on nic. Nikdy. Už jsem ho dělala pro něj nekolikrát.
Chris zase odjel. vše se vrátilo do starých kolejí.
14 dní před jeho trvalým příjezdem domů jsem s Isaacem vyrobila kalendář, kde zaškrtával dny do jeho návratu. A namalovali jsme velký vítací transparent..
Udělala jsem Tiramisu. Dům byl naklizený, i když jsem neměla "úklidový den". Jen jsem chtěla, aby se vrátil do naklizeného domu.
Po večeři jsem předala Chrisovi knížku o Isaacovi, co tu dělal, když byl pryč. (článek o tomto dění, který jsem psala pěkně za tepla je opět zde http://au-klara-pair.blog.cz/1103 )
Jeli na dovolenou. Opět beze mne. To je hodně zajímavé, protože když tu nebyl, tak jsem s nimi všude jezdila.
Ze začátku jsem se nějak snažila s ním navázat hovor, ale vždy se tak šlebil, že jsem to po čase vzdala.
Volal mi, zda vyzvednu Isaaca, když jsme byli jasně domluvení, že ano a že s tím počítá. I dvakrát za sebou, za je to jisné. (myslela jsem hodně na Janču z USA, která to má doma taky, ale v horším... Člověk si připadá jako debil, když ho z něj někdo dělá.)
Uvařila jsem večeři. On jí pochválil. JOOO. Konečně.
Mám pocit, že mě schazuje před Isaacem, protože jakmile se k němu dostanu a on konečně se mnou začně komunikovat, tak je v tu chvíli tam a odvádí jeho pozornost ode mne.
Mám z něj pocit, že mi dává jasně najevo, že jsemtu na víc.
Nikdy mě nepochválil, co se týče výrobků, co dělám s Isaacem, nikdy to neocenil. Možná se mu to líbí, ale mě by potěšilo, kdyby se k tomu vyjádřil.
Pořád říkám: "Well done, Daddy.", když jsme samozřejmě s isaacema s ním dohromady.
On mě v den odletu domů řekl, že mě na letiště nevezme a jel do autosalonu projet novou Audi. Slíbil mi to 5 dní dopředu! Musela jsem volat kamarádce Evě a poprosit jí, zda by mě nehodila do Oxfordu. Aspoň že mi Chris našel autobusy, které jsem si chtěla zabookovat před tím, než za mnou přišel, za poloviční cenu než v den bookování. Zabookoval to za mne a potom chtěl peníze za lístek. Miki mi ale řekla, že to platit nemusím. Takže zlatá Evča mě vezla na bus do Oxfordu.
Po mém návratu domů Chris zase nebyl doma. Byl v USA.
Týden po jeho návratu zase jen někam na Východ (POZOR: NE DO ČECH!). Poprosil mne, zda bych ho nehodila na letiště. Ovšem. Takže jsem jeli. Nepodařilo se mi ho vypéct jako on mne...
Milulý týden, když jsem dělala večeři, tak jsme se bavili o vaření. Řekl mi, že miluje vaření a že by se tomu chtěl věnovat po opuštění armády. To bylo ve čtvrtek. V sobotu, když jsem byla s holkami na výletě, jsem mu v Oxfam koupila hoodně starou kuchařku z roku x. Vypadá hodně staře, hodně vzácně a je naprosto kouzelná. Ještě jsem mu jí nedala. Nevím, zda mu jí dám teď jen tak, nebo počkám opět na narozeniny nebo mu jí dám, až budu odjíždět.
Dnes je mi hodně špatně, ráno jsem vstávala, ale Miki a posléze i Chris mě poslali zpátky do postele. Já jsem sice nešla, protože jsem chtěla alespoň trošku pomoci s Isaacem, ale bylo by blbé, kdybych to tu nenapsala, když už jsme u výčtu toho, co kdo dělá.
Když později odcházel do práce, tak se mě zeptat, zda jsem ok.

Možná se někomu zdálo či stále zdá, že dělám málo, že se nesnažím. Ano, rezignovala jsem. Vrážet energii do někoho, kdo jí pohrdá, nemá cenu. To se raději budu užírat.
Věřím, že se najde někdo, kdo mi řekne, že On se nemusí tvářit mile, že On se o mě nemusí starat, nemusí si se mnou povídat, nemusí mě brát jako člena rodiny, protože jsem přeci jen ZAMĚSTNANEC a on je ZAMĚSTNAVATEL a že všechno nemusí být podle mne a mých představ a už vůbec ne podle informačních letáků agentur. Ale zkuste to alespoň trošku pochopit, že se někdo může cítit sám a smutný, když ho někdo nemá rád a když o něj nestojí a ani nejeví zájem. Zkuste si představit, jaké to asi je, když vše opustíte a jedete si prožívat vysněný pobyt do zahraničí a ono to není tak, jak jste si malovali. Jste sami, (i když zaplať Pán Bůh za Evču, Evču, Martinu, Lenku, Nuriu, Sussi, Angie, Miki, Lukáše - děkuji!!), bez rodiny, se kterou mluvíte jen na skypu, bez přátel, které znáte dlouho a byli tu pro vás, když jste je potřebovali.
Ono se někomu povídá, pokud sedí hezky doma na prdeli a nic nedělá. Možná teď někomu křivdím, omlouvám se, ale do lidí člověk nevidí.
Ono, když se čtete o tom, jak se má někdo krásně a tak, tak se těžko píše komentář: "Jééé, ty se máš!"
Ale jakmile je se situace obrátí a au-apir si dovolí napsat, že je smutná a že jí nemají rádi, okamžitě se objeví komentáře ve stylu: "Zavři pusu a jdi s davem." Nemluvím jen o svém blogu, všimla jsem si toho i u jiných (především).
Proč je tak těžké popřát někomu štěstí. Víte, jak je těžké vzdát se všeho a odjet od přátel a rodiny do neznáma? Proč mu negratulovat? Proč ho začít kritizovat v okažiku stěžování si?
Ono to totiž nepomáhá. Spíš to sráží víc ke dnu.

Proč bychom my au-pairky nemohly (a au-paiři nemohli) napsat, že je nám smutno, že se nám stýská a že jsou na nás škaredí?

Je to nerovnice. (Že by život byl přeci jen matematika?)

Mrzí mne to. Možná byste měli vyjet jako au-pair. Možná by stačilo opustit ČR a zjistit, že jinde si lidé přejí hodně štěstí navzájem a jde to i bez závidění si.

Všem chci popřát hodně štěstí, ale opravdu hodně, aby ho měli na rozdávání kolem sebe.

S Láskou

Klára

Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.

Jan Werich


Awkward silence

23. května 2011 v 21:36 | Klárka |  AUPAIR:Devátý měsíc
neboli Trapné ticho.

Dnes se probudil bacil, který spal tak týden ve mně. No každopádně mi to nepřekazilo naplánovanou cestu do Newbury, protože jsem chtěla koupit (konečně) Evě k narozeninám. Koupila jsem si a mám z dárečků velkou radost. Nerada totiž kupuji dárky, jen aby se neřeklo. Musím mít z nich taky radost a trošku závidět, ale zdravě... (mimochodem jsem si jednu věc, kterou jsem jí koupila, taky pořídila...Promiň, Klárko K.).
A není mi ani tak blbě, abych si nepořídila krásné boty na jehlových podpatkách. Černé. Společenské. Ty byly taky víceméně nutností, protože (pokud se situace nezmění) půjdu na "oslavu svatby". Nevím, jak to jinak nazvat...
No každopádně se budou hodit i potom...
(Klárko uznej, že jsem tuto informaci musela pustit do světa. NOVÉ BOTY! Ty si člověk nekupuje každý den.)
No a proč ten nadpis? Protože s Chrisem nemluvíme. Dnes jsme spolu vařili a jediné, co bylo slyšet, tak bylo drhnutí brambor, krájení zeleniny, bzučení trouby, tikání hodin, tekoucí vody...
Jo a trošku jsem se pobavila, protože když jsem teda začali komunikovat, tak se zeptal, zda jsem fotbalový fanoušek. Při vaření. Pokud hledal vhodné téma na mluvení, nenašel... Čekala jsem, že řekne, že má lístky na zápas a zda nechci jít s ním. Nic takového. Tak jsem se ho zeptala, proč se ptal, že je to zajímavé. A on: Jen se zajímám o tebe... Hihi... Políčko Fotbal - odškrtnuto. Příště čekám, že se mě zeptá, zda mám ráda (co třeba) na basketball. Ale kdyby se zeptal na bločky. To by byla jiná... To by bylo na hodněě dlouho. Protože bločky miluji.
Abych upřesnila situaci mezi náma dvěma, tak je to takové šklebení se na sebe.
Každopádně mi to vadí.

No a další k nadpisu. Mám ráda slovo AWKWARD. Zní to hoodně divně. A vůbec ho nepoužívám a docela mě to mrzí. Když si ho zadáte do googlu překladače, tak vám vyběhne toto:
  1. přídavné jméno
    1. nepříjemný
    2. trapný
    3. neohrabaný
    4. nemotorný
    5. mrzutý
    6. nešikovný
    7. ošemetný
    8. hloupý
    9. ožehavý













Tak to jsem se s vámi podělila o to nejnovější.
Jinak během tohoto článku jsem si stihla udělat čaj. Teda myslela jsem, že je to čaj. Když jsem se napila, chutnalo to divně. Ale přičítala jsem to tomu, že jsem ten čajový sáček použila po několikáté (pravý anglický černý čaj - pít se nedá, když si do něj nenalijete mléko a to já nemůžu, takže jediná vhodná kombinace pro mne je: 3 lžičky cukru a přelitý pytlík, který použiju během dne ještě pětkrát minimálně - když je čajová nálada). No a po několikátém usrknutí mi dojde, že jsem ten sáček tam zapomněla dát a že piju jen horkou vodu s cukrem. No prostě povedené. Začínám asi vážně blbnout.

Mějte se krásně,

Klárka

Změna k lepšímu?

22. května 2011 v 16:32 | Klárka |  AUPAIR:Devátý měsíc
Ještě před tím, než vám tu začnu básnit o tom, jak se mám, tak bych vás ráda informovala o Adélce (rostlinka od Klárky, za jméno tu veřejně děkuji Michaele). Adéla roste celkem rychle. Už mám 50mm a 6 regulérních lístečků. Pije jen vodu z vodovodu. Jen se o ní trošku obávám - mám totiž pocit, že na to, jak je velká, má slabý stonek, aby jí udržel, takže je v pernamentním sedolehu. Ale jinak vypadá zdravě.

V pátek jsem se vydala do města, kam se budeme v sprnu stěhovat. Díky blogu jsem se seznámila s au-pair, která tam je od ledna.
Na netu jsem o tom městě moc informací nenašla. Přičítala jsem to ale své blbosti.
Město je o dost větší než Newbury - asi tak 5x, takže jsem čekala, že konečně budu mít na výběr z lepších škol, více kultury, práce, přátel.
Obávám se, že tomu tak nebude a žádná změna k lepšímu se konat nebude.
V tomto městě totiž není ani žádné náměstí, žádné kluby, žádné restaurace (nepočítám Pizza Hut), žádné nákupní centrum (ušetřím), je tu možná tak velké "VYVÍTECO".
No takže jsem se domu vrátila: "Proč jste mi to neřekli?"... Jsem vážně hodně zklamaná, ale tak do Readingu to není zas tak daleko, do Londýna taky ne, takže snad by se dalo něco vymyslet v těchto městech (už někdo z vás nazval Londýn městem? )... Jinak bych byla asi zahrabaná na věky věků, ale byla bych díky tomu bohatá, protože bych nikam nejezdila. No nestojí to za to, se na pár měsíců schovat a nevycházet a potom si užít?
Ne.
V sobotu jsem jela s Evinkou a Martinkou na výlet. Byly jsme Goringu a Marlow. To jsou malinkaté vesničky a rozhodně to tam žije víc než v tom velkoměstě. V Goringu jsme vlezly do "vyhlášeného" vetešnictví. A byla to bomba, že holky?! Divím se, že nás nevyhnali, protože jsme dostávaly neskutečné záchvaty smíchu (i teď se tu směji a ani nevím čemu). Tekly nám slzy a shodly jsme se na tom, že jsme se tak dlouho už nezasmály.
Ale aspoň jsme s Marťou zjistily, že vějíř se řekne prostě jen "fen"...(jak logické, že by to mohlo napadnout každého). A Evča koupila elpíčka pro jejího HD k narozeninám, která si nemá kde přehrát. Mimochodem koupila i operu od Smetany, takže jsme zkonstatovaly, že až je bude předávat, takže mu vlastně daruje CREAM- Elmee. (Možná to nezní vtipně, ale my jsme se tomu neskutečně řezaly)...

Moudrý se usmívá, blázen se chechtá.
Slovenské přísloví

Z obchodu plného harampádí (A ŽE BY SE TAM DALO VYHRABAT TOLIK SKVOSTŮ - mimochodem i golfové hole, které nejspíš patří mezi vůbec první na světě, protože z nich sršelo cosi starodávného) až po půdu, jsme se šly projít vesničkou a potom jsme se přesunuly do Marlow.
Tam jsme si daly oběd. Ehm, já jsem si dala oběd, protože holky jsou na detoxu. AŤ ŽIJOU TĚSTOVINY A MRKVOVÝ DORT!

Ze všech lásek nejupřímnější je láska k jídlu.
G.B. Shaw

Nachomítly jsme se i ke kriketu. Nikdo nefandil, ale my tak trošku ano - sem tam nějaké povzbuzení, občas zatleskání a i mexická vlna byla.
Teď nad tím přemýšlím - možná jsme působily exoticky.
Kolem samí páni a my tam přijdeme vřískat. Kdybychom tomu alespoň rozuměly, ale my neměly, a po přečtení pravidel stále nemáme, ani páru, o co tam go.
Každopádně je to nudné a odpalovači mají lunchbox. TO ŘÍKALA EVA, JÁ JSEM TVRDILA, ŽE JIM STOJÍ . Ale Evča určitě měla pravdu, protože tato hra je opravdu nezábavná a tím pádem NO EXCITING...

"Požitky bývají, jak známo, prchavé a mizí dříve, než si je stihneme plně vychutnat, ale to neznamená, že nejsou opravdové. Sledovat kriketové utkání - třeba i pětidenní - může být příjemné. Sledovat utkání, které by trvalo věčně, by nebylo lepší. To, že zápas dříve či později skončí, je přece jedna z nedílných součástí diváckého požitku."
Simon Blackburn (Platónova ústava)

Večer jsem měla hlídání u Edwárdků (jak říká moje mamka). Ani jsem kluky neviděla. Spali jako beránci. Já jsem mezitím si dělala angličtinu. KEEP IT UP!

Dnes s Isaacem bylo dobře. Ráno jsme zvládli parádně. Byl tak zaneprázdněný, že ani neměl čas myslet na tatínka. No dala jsem mu deset roliček od toaletního papíru a ať tvoří. Tak tvořil a vytvořil. Nevím, co to je. Je to ale určitě dekadence
Je to Talent. Po kom? Je možné zdědit něco po au-pair? Asi ne, ale chytit ano. Jako virus. Tak on chytil nadání na vytvoření něčeho, co se líbí jen tvůrci-umělci samotnému. A přenašeči. Mě se to totiž taky líbilo.
No a tak jsme spolu tvořili, blbli, dováděli skoro do desíti.
Potom už to byla občasná výpomoc a trošku úklidu k tomu.
Máme na návštěvě babi s dědou.
Isaac je pařič. Včera party, dnes party.
Takže teď tu smolím tento článek, než pojedu do Newbury (ŽIVÉHO MĚSTA) vyzvednout Lenku na nádraží.

Jinak všichni popřejeme sborově Evince do Čech k narozeninám!!
Hoooodně štěstí a zdraví a lásky a paněz a radosti a spokojenosti a přátel a úspěchů a cestování a zážitků a tak a ták....
A PÍSNIČKA k narozeninám. "NA PŘÁNÍ"... A všichni vyskočit a trsat na posteli ve vytahaném tričku!!!



Hezký den všem. A celý týden k tomu...

Klárka



Are you serious?

18. května 2011 v 10:20 | Klárka |  AUPAIR:Devátý měsíc
Je to opravdu zvláštní, ale je to tu divné. Zase mám balící nálady, kdy všechno vzdávám a hledám nová řešení...

(Teď odbočím, vlevé liště se na mě šklebí nějaký frajer ze Superstar. Je to dost nechutné. Nabízí, abych si stáhla to jeho trapné zvedání obočí a prohrnutí hřívy jako spořič. To nemyslí vážně? Mě to tu vytáčí a při představě, že mi naběhne spořič a bude tam tento člověk dělat to, co dělá, tak je to konec počítače...
Vyloženě mě to tu deptá a nedokážu se soustředit . No ještě jednou si prohrne rukou ty vlasy, tak nevím... Co si myslí?
Koho to ještě rozčiluje??! Máte to tak taky??!)

Zpět k tématu.
Dnes Chris, HD, odešel relativně brzo do práce. (On to snad na mě zkouší, myslím ten kluk ze Stár. Jinak to nevidím. Doufám, že líp zpívá, než se předvádí...). Do té doby Isaac byl tatínkův, nechtěl mě a dával mi to jasně najevo.
"Jsem mohla ještě spát, ale KVŮLI TOBĚ jsem vstávala!", myslela jsem. Tak jsem začala aspoň uklízet kuchyni, abych to nemusela dělat později.
Chris se šel převléct, tak jsem toho využila a běžela jsem za Isaacem, který se nejdřív vztekal, ale vím, jak na něj, takže za chvíli se zase se mnou kamarádil.
Jenže místo toho, aby nás Chris nechal, tak tam vběhnul s autíčkem na baterky. Měla jsem pocit, že teď soupeříme, s kým si malý bude hrát. Asi jsem vyhrála, protože sice Isaaca autíčko by bavilo, ale to by nemohl běžet Krteček v televizi a bychom nemohli spolu blbnout. Takže vzal si ovladač na auto, sednul si na sedačku, občas posunul autíčko a pár metrů dopředu, ale pořád sledoval Krtka.
AŤ ŽIJE KRTEČEK!
Chris odešel a Isaac si chtěl se mnou hrát. Já jsem říkala, že tu budu... Ty děcka jsou vážně tak vypočítavá stvoření, až se chce člověku brečet.

Miki mi ještě ráno stihla říct, že ten víkend, kdy oni jednou do Newcastlu (já dobrovolně zůstávám doma), tak si berou moje auto. To znamená, že budu tři dny bez auta. Mám (MĚLA) jsem naplánované věci, co bych ráda udělala, ale jak se někam dostanu, když nemám auto?
Možná si někdo říká, že můžu jet busem. OK, můžu, jenže oni jednou jednou dva za celý den a v naprosto blbé časy. A hlavně nejedou ani tam, kam potřebuji. Budu tři dny odřížnutá od světa.
Přitom ona ví, že mám domluvné hlídání a práci u kamarádky Evičky.

No nějak to budu muset vyřešit.

Mějte se hezky,

Klárka

Peppa Pig a další stvoření

17. května 2011 v 19:39 | Klárka |  AUPAIR:Devátý měsíc
V neděli měl Daniel třetí narozeniny. Jeli jsme na osluvu do zábavného parku, kde jsme se ubírali směrem k městečku, kde bydlí Peppa Pig. Jen podotýkám, že je to holka (pořád mi vrtalo, když jsem to ještě neznala, jak můžou obléct kluka do červených šatiček... už to vím...).
V parku jsme si to všichni užili.
Bylo to vážně fajn. Jako au.pair jsem jezdila s Isaacem na traktoru, na velké vodní klouzačce, kde jsem se fakt bála - nemít tam Isaac,tak tam nejdu, a nejsem tak statečná, jak jsem byla. Žaludek jsem v tu chvíli neměla... Pro jistotu.
Večer jsem potom měla k večeři Fish and Chips. Mé druhé. A byly výborné...

No a v pondělí jsem si jela zase vyzvednout kluky a šli jsem do parku. Daniel potkal nějakého kamaráda a rázem z něj byli kamarádi. Daniel ho sice pořád nazýval Isaac, ale tomu klučíkovi to vůbec nevadilo.
A Edward byl naprosto zleté miminečko... No velké mimino... Jen se podívejte...







Jinak se nám vrátil opět tatínek. Jel vyzvednout Isaac, ten je celý šťatný, že je doma, a já jsem zase ta navíc.
Už jsem od nej schytala i pár "facek" - I DON´T WANT KLARA. No tak ať si trhne.
Je to tu jako na houpačce - jednou si chce se nou hrát a miluje mě, a podruhé mě nechce ani vidět.
No tak mám "volno"...
Já tu jsem a budu. On tu je zrovna teď a nevím, jak dlouho bude. Každopádně on je na tom épe než já. A já mu to přeji. Ať si ho užije...
Já jsem OK...

Takže vám posílám článek do světa...

Klárka

Opravdu vyvedený výlet

13. května 2011 v 22:24 | Klárka |  AUPAIR:Devátý měsíc
Bristol. Pravděpodobně krásné město. Určitě nabízí hodně možností, kam se podívat, co objevit, poznat lidi... Lenka a já jsme tam jely s tím, že si v našem pomyslnén seznamu odškrtneme další položku. Je pravda, že si jí škrtnout můžeme, ale kolonky s místními atrakcemi důstanou volné, nebo je vyplní otazník. Jediná, která bude vyplněná, je AUTOSERVIS.

Cestu do Bristlu jsme zvládly naprosto v pohodě. Já jsem ještě říkala, když jsem k lence po dvecitiminutách dorazila se zpožděním, že dnes vše dopadne v pohodě, protože jsem zvládla cestu k ní (normálně se jede 5 minut, dnes to bylo ucpané, všude děti, které se pohybovaly, jak se jim zrovna zlíbilo, a panoval tu takový chaos, že to bylo pomalu jako v Londýně). To jsem ještě nevěděla, co mě čeká...
V Bristolu jsem našly i parkování bez problému - nadzemní garáže. To bylo šílené. To jste ještě nezažili. Celou dobu nevidíte, kam jedete, takže se modlíte, aby tam za zatáčkou nebylo auto, které stojí, protože jakmile zastavíte, už se nerozjedete. Možná přeháním, ale bylo to fakt strašné... A najdnou smrad. Koncentrace hodně aut na malém prostoru se projevila... Ještě jsme si říkala, že je dobře, že to nejde z našeho auta. Jenže ve vteřině se z motoru začal valit dým... Aháááá... Rychle zaparkovat. Sice na místě, kde jsem stát nemohla, odchytit chlápka z myčky, aby se šel na to podívat. No většího troubu jsem v celé garáži najít nemohla. Byl hrozně busy a očividěn vyděšeným holkám nechtěl pomoct. Debil. No pardón, ale z auta se čadilo, my jsme tam stály s očima na vrh hlavy, že nás nevezli rychlou, jak jsme byly mimo a on tam něco zapisoval, potom otevřel motor a řekl, že je to OK. Nic nedělal, jen čuměl...
Tak jsem auto, které bylo OK, ale rozhodně nebylo, zaparkovala, a s Lenkou jsme se vydaly najít informace, kde nám dají adresu na nejbližší autoservis. Informace jsme našly, ale byly zavřené. No tak jsme bloumaly po městě, přemýšlely jsme, tak se lenka dostane na letiště, a jak já domů...
Potom jsem odchytly nějakého pána v blízkosti autobuusového nádraží a ten nám řekl, kam bychom mohly zajet, že je to kousek.
Takže jsme běžely zpátky k autu a doufaly jsme, že ho tam najdeme celé, nevybouchlé. V tom zmatku jsem si zapomněly zapamatovat level, ve kterém se náš marod nachází, takže jsme chodily po patrech a hledaly ho. Po hodně neúspěšných pokusech jsme ho konečně našly. Celé, bez známek čehosi, co by říkalo: Nech mě tady, už nemůžu.
Takže jsme nastartovaly. Vyparkovaly. Odjely. Bez problému našly servis.
Na recepci jsem oznámila, jaký máme problém. Lenka mi s vyděšeným výrazem stačila říct, že tu za zkontrolování auta chtějí 35 liber. No to se nám ten výlet vážně vyvedl...
Za chvíli přiběhl klučina a s tím, že se nám jde na to podívat. No tak jsme mu to opět vylíčily a on stanovil diagnózu. Prostě spojka dostala zabrat. Teplota v autě se zvýšila a auto začalo "sténat" a blouznit z té horečky. No v tu chvíli jsme si říkala, že si ten kluk musí o nás myslet, že jsme naprosté trubky, ale jako koho by to nevyděsilo....? Hmmm? Celkem jsme se tomu i zasmály a jen podotknul, že to chápe. Asi má doma stejný případ, jako jsme my dvě, Lenka a já...
No tak jsem se ho zeptala na cenu a on řekl, že nic za to nechce. No ale... Dala jsem mu 4 libry, protože to bylo zrovna vše, co se mi vyskytovalo v peněžence (a abych mu tip platila kartou??!!)... A po dosednutí do auta jsem si říkala, že bych mu dala i těch 35, protože takový pocit úlevy, to si nedovedete představit...
Úspěšně jsme dojely na letiště.
Úspěšně jsme dojela domů.

Mé podnikání v rozvážení na letiště (poznámka z předchozího článku) skončilo dřív, než vůbec začalo...


Krásný víkend všem...

Klárka

P.S. Jak jsem vám tak toužila po tom miminku, tak mi vyrostla konečně kytička, kterou jsem dostala v plechovce od Klárky. Hrozně dlouho mi nešla, už jsem jí i chtěla vyhodit, ale NAJEDNOU Z ČISTÉHO NEBE je na světě.

Je zelená, měří 23mm a má 4 lístečky. Narozena okolo 5.5.2011 ve Velké Británii. Zatím se má k světu.

Jaké jméno jí mám dát?


Jinak by to měla být pomněnka.

New??

12. května 2011 v 22:51 | Klárka
Vyzvedávala jsem Isaaca ze školky, jako obvykle, ale protože jsem byla předtím ve městě a líná se převléct, tak jsem jela oblečená tak, jak jsem byla. Měla jsem krásnééé boty, nebudu psát, že jsou nové, protože mi Kláruška řekla, že tu pořád píšu, co mám nového, takže vám to tu vůbec nenapíšu, každopádně mají obdiv. Jsou na podpotku (hodně velkým) a jsou oranžovo-růžové. Přesně takové barvičky, jako mám svůj pokoj doma v ČR... Až se k tomu dostanu, dám sem fotku...

No a Isaac pořád říkal:
"Ty máš nové boty? Hmmm, wauuuu..." Moc se mu líbily. Isaac si všímá nových věcí a jsem za to ráda...

Dnes jsme spolu i vařili. Byla to celkem sranda. Dělala jsem něco jako Quiche (nevím, zda se to tak píše), ale absolutně podle sebe. Žádný recept, jen Isaac a já a hodně zeleniny a těsta. Isaac si to vyslověně užíval a já taky...
No a Miki to mooc chutnalo. Hned se ptala na recept. Divila se, že je to tak jednoduché...

Zítra se chystám do Bristlu. Je to hodina a pár minut cesty.Vezu Lenku na letiště.
Tak mě napadá, že si otevřu "rozvoz po letištích". Tady je to docela žádané. Tento týden tam budu dvakrát a nikam neletím. No nenaštvalo by Vás to? Mě to štve hrozně...

Ale udělala jsem si dnes radost: Koupila jsem si bloček. Dva bločky. Úchylka? Obrovská. Asi vypíšu výběrové řízení i na pronájem místnosti, protože do Čech si přivezu celé blokařství. V oku mám ještě jeden (teda milion, ale tento je jedinečný). Je za 20 liber, takže je spíš takovým trnem, který způsobí slzičku, když ho vidím... Jak mi udělat radost? Jednoduše...

Ale aby se neřelo, koupila jsem Isaacovi 4 trička! Miki mi potom teda dala peníze, ale chválila je až do Newbury. Isaac bude super cool boy... Mimochodem Bench... Nemohla tam zůstat...

A ještě dárek pro Daniela a tím jsem skončila...

Vlastně, dala jsem peníze na děti. Ten klučina mi pořád říkal, že je to na děti... No zželo se mi ho...

Jsem to ale hodná, co?

Mějte se krásně, jdu se kochat bločky...

Klárka

That you know my NAME doesn´t mean that you know ME.

12. května 2011 v 18:16 | Klárka |  AUPAIR:Devátý měsíc
Už jsem se začínala těšit, jak vám tu napíšu super článek o tom, jak jsem vezla Chrise na letiště a jak jsme celou cestu mlčeli a jak to bylo příšerné a že už nikdy víc...
Jenže my jsme mluvili a mluvili a mluvili, že nám ta hodina byla ještě krátká... Zpáteční cesta domů byla hrozná - nudná. Neměla jsem se s kým bavit...
No že by se nám ledy prolomily?...
Každopádně to bylo pro mne milým překvapením...

Stejně je to zajímavé. Přemýšlela jsem nad "naší" situací. On je člověk, který mi platí za to, že se starám o jeho syna. Žiju s ním, jím s ním a my se neznáme.
Naprosto nemůžu říct, jo Chris je v pohodě chlápek, a stejně tak nemůžu říct, že je to naprostý ignorant.
On má dvě tváře. Aspoň mám z něj ten pocit. Je to typický Angličan. Někdy mě dokáže totálně vytočit, že si říkám: "Bože, mám to za potřebí?"... A někdy je celkem OK...
Prostě se neznáme...

Přirovnávám ho k prodavačkám v obchodech. Ty jsou milé až za hrob. Je to falešný, ale milý. My cizinci to dokáže ocenit. Je nám fajn, že se nás prodavačky zeptají, jak se máme, co děláme. Je to nezajímá, ale je to slušné... Stejný pocit mám i z něj... Ale je rozdíl, když je někdo falešný minutu u poklady, než doma celý den...

Každopádně ho asi začínám mít ráda. Zakázala jsem si vybudovat k němu nenávist či zlost... Prostě prodavač...

Ještě jedno přirovnání, které je z knížky "How to be British"... Doporučuji koupit všem, co jedou (a brzy pochopí) a nebo jsou v UK (a chápou) situace z této knížky:

Lesson Twenty-Five : How to be Polite

1. WRONG
(cizinec se topí v řece a kolem jde typický anglický páprda)
Cizinec: HELP!
Páprda: (nic, prochází kolem záchranné kruhu)

2. RIGHT
Cizinec: (stále se topící) Excuse me, Sir. I´m terribly sorry to bother you, but I wonder if you would mind helping me a moment, as long as it´s no trouble, of course.

Promiňte, pane, hrozně moc se omlouvám, že vás obtěžuji, ale zajímám se, zda by vám nevadilo mi pomoci na tak dlouhou dobu, aby to nebyl problém... (Volný překlad)

Páprda: (hází kruh)

Možná většina z Vás to nepochopila, možná někteří trošku. Každopádně já se u většiny z nich "řezu" smíchy. Skoro ke každé lekci si pžedstavím samu sebe a je to jasné...

Mějte se krásně...

Klárka


Pták v domě

9. května 2011 v 20:35 | Klárka
Další článek monitorující události v domě...

V neděli jsme měli návštěvu. Den byl parádní. Diagnóza: namožená záda. Deset modřin... Ano, bijou mě... (Kdyby to byla pravda, už tu dávno nejsem)... Tři děti na trampolíně a já... Já někde pod nimi... Celkem to byla legrace, ale záda mě fakt bolí. Měli jsme hodně méčků, které se vystřelovaly, honili jsme se, nebo spíš děti honily mne, přeskakovali jsme se a podobně. Nevím, jak k tomu došlo, ale v jednu chvíli si kluci sudnali kalhoty To by bylo OK, ale za minutu sundavali i slipy a aby tpho nebylo málo, Katherine si sundala kalhotky taky... Byla řada na mně ... (Koho napadlo, že jsem se vyslékla?... Ten prohrál...) No řekněte, komu se poštěstí být se dvěma klukama bez slipů na trampolíně (holku do toho nepočítám) ... Tento okmažit trval 5 sekund, než jsem to pobrala a začala jsem je hezky zase oblékat. Měli z toho srandu až na půdu, v našem případě až do nebe...

Den jsme ukončili zdárně...

A dnes? Nic zajímavého. Jela jsem do Newbury nakoupit pár věcí - Miki má zítra narozeniny, takže jsem koupila dárečky a ještě zítra pojedu pro dobroty na "oslavu"...
No a když jsem se vrátila a šla do pokoje, slyším pípání. Bože, my máme ptáka v domě. Ani nevíte, jak jsem vyběhla schody rychle nahoru a zavřela jsem se v pokoji a přemýšlela jsem, jak asi dojedu pro Isaaca...
Půl šestá se přiblížila a já musela dolů... Stála jsem na schodech a modlila se, aby byl víc vystrašený a aby byl schovaný a nevylejzal... Šla jsem jako myška... Nasazenou kapuci, aby se nedejbože mě nedotknul, kdyby v úkrytu nevydržel. Poslední schod. Záblesk: Vzdávám to, jdu nahoru a nikam nejedu... Celou dobu bylo ticho, pták byl na tom stejně jako já... Ale najednou PÍÍÍP. Já jsem vyskočila metr do vzduchu, málem jsem se počůrala, málem pokakala, ale nebyla jsem schopná ničeho... Potom jsem se málem počůrala znovu, ale smíchem.. Protože pípání šlo od stropu. Pták se proměnil v bílou plastovou krabičku, říkáme jí alarm. Ten se hlásil o baterky...
No takže jsem, stále trošku v šoku, pod alarmem proběhla a upalovala pro malého..

Toť vše...

Mějte se krásně...

Klárka

Je to možné?

7. května 2011 v 13:26 | Klárka |  AUPAIR: Osmý měsíc
Možná je to vtipné, možná k pláči...
Při uklízení, kdy jsem nad sebou přemýšlela, co dál, jakým směrem se uberu či ubírám (možná mě k tomu donutily komentáře, pod minulým článkem, kde jsem i na ně reagovala), mě napadlo:

Je možné "toužit" po miminku ve dvaceti? Hej, to není vtipné...

Možná bych měla přestat dělat au-pair...

Možná bych neměla číst knížku o mamince s trojčátky a jednoroční holčičkou k tomu (mimochodem doporučuji: Mamma Mia! Na mateřské s trojčaty od Jackie Cluneové)...

Možná bych měla odjet, nastoupit na vejšku a začít žít studentským životem, ve kterém se o dětech ani nepřemýšlí...

Možná bych měla přestat myslet úplně...

Je to opět ridiculous...

Klárka

P.S. Vypisuji výběrové řízení na tatínky... Své životopisy včetně vašich rodičů, prarodičů a praprarodičů včetně levých větvích (nikdy nevíte) zasílejte na mou e-mailovou adresu... S fotkou mají přednost, s penězi ještě větší a s domem a autem a vším dohromady největší...
Ať žijou děti...