Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Únor 2011

Akce "Klíště"

23. února 2011 v 22:15 | Klárka |  AUPAIR: Šestý měsíc
A je to tady... Zhruba před měsíce jsem nastínila, že se něco chystá. Něco, co jsem pracovně nazvala akcí "Klíště".
Před Vánoci jsem se rozhodla, že si pobyt v zahraničí protáhnu. Píšu v zahraničí, protože prvně jsem myslela, že pojedu na jiný kontinent poznávat další kulturu a jiný svět. A nejsou to USA.
Jenže když jsem o tom mluvila s Miki, ta bezmyšlenkovitě prohodila, že klidně s nimi můžu zůstat další rok. Jelikož jsme zrovna večeřely, tak mi málem zaskočilo. Ne, kecám. Chtěla jsem to jenom trošku přibarvit. V poklidu jsem dožvejkala sousto, polkla a řekla jsem, že o tom budu přemýšlet. Toť vše.
Jenže cestou nahoru do mého pokoje se mi to v hlavě rozleželo (stejně jako jídlo v žaludku - no já dneska válím, co?... ) a řekla jsem si: "Vlastně proč ne..." Nebudu muset zařizovat spoustu věcí okolo, jsem tady spokojená, Isaac je super... Proč bych někam jezdila a začínala od znova?... (teď se moc nepoznávám, mám ráda nové, pro mne důležité, začátky, se kterými musím bojovat, mám ráda, když musím zařizovat věci, mám ráda plný diář a nestíhání = Vysvětlení změny? Zpohodlnění. Těžké. Nazývejme to třeba leností (?)...).
V tu chvíli se ale objevil červík Pepík s myšlenkou, že to Miki jenom tak plácla, a nic z toho nebude...
3 DNY jsem hledala správnou chvíli na zeptání se, zda to myslela opravdu vážně.
Správná chvíle se našla. Rychle jsem ze sebe vychrlila otázku, tlukot srdce byl slyšet i u sousedů - sice nevím proč, šlo víceméně o nic, ale pozorní čtenáři si asi všimnou, že jen tak o nic nešlo. Zkrátka mi na této rodince záleží a asi bych s nimi chtěla být i další rok. Né asi, ale určitě.
A odpověď?
"Jasně, já tě tu chci, musím se ještě zeptat Chrise, zda s tím souhlasí, ale myslím si, že by to nebyl problém. Budeme potřebovat i nadále tvou pomoc. Pokud budeš ty s námi chtít zůstat, budeme jen rádi..."
No nebrečeli byste radostí?... I teď se tu usmívám jako malá holčička, která našla pod stromečkem kočárek s panenkou...(Už aby byly Vánoce,co?)
Po odjezdu Chrise zpět do práce mi Miki řekla, že Chris taky souhlasí. Vážně?...!!!
Od té doby se tu mnou počítá.
Takže z toho jasně musíte vydedukovat, že můj blog se bude muset přejmenovat...
A aby toho nebylo málo, tak jedna změna nás čeká. Budeme se stěhovat. Je to směrem na jih, blíž k Londýnu, blíž k moři, a budeme mít červený cihlový domeček (teď máme bílý)...
No z původního půl roku se již před odjedem do Anglie stal rok, z roku jsou dva...
A ještě bych chtěla podotknout a zároveň odpovědět na moc milý komentář:
Ano, Isaac mi přirost k srdíčku. Je to něco nepředstavitelného. Někdy mám pocit, že je to moje "miminko". Někdy mi řekne i mami. Jsme si opravdu blízcí a jsem za to ráda. Nejlepší je, když s tímto prťolou ležíte v posteli, čtete mu pohádku, on spokojeně oddychuje na vašem rameni a cumlá dudlíka, sem tam prohodí nějaké slovíčko. Po dočtení pohádky se převalí na bok a začne říkat dokola vaše jméno a rozkošně se u toho směje, potom vás chytne okolo krku, čím zabrání bezproblémovému dýchání, přitáhne si obličej k vašemu, vlepí pusu, unaveně se usměje, otočí na druhý bok a v tu ránu spinká. (během toho odstavce začal Isaac kníkat, tak jsem tam běžela zkontrolovat situaci, Isaac seděl na postýlce, natáhl ručičky, obejmul mne, lehnul si zpátky a už zase spí... Divné, že? Nicméně pravdivé.)
Teď jste plní dojmu, tak nádech a výdech, utřít slzy...
Mám vás ráda,
Klárka
P.S. Článek o neštovicích se blíží. Nebudu říkat kdy, protože to neplním...

neštovice

21. února 2011 v 22:20 | Klárka |  AUPAIR: Šestý měsíc
Vím, vím, slíbila jsem článek...

Jenže jsem tak unavená, že nemám náladu a ani sílu, dávat dohromady myšlenky a důležité informace.

Proto alespoň jen, že jsem dnes měla jen hodinu a půl volna + dvě hodiny, co Isaac spal, protože přes noc se mu objevily červené puntíky po tělíčku. To znamená jen jedno : NEŠTOVICE.
Jsem s malým doma a to byste nevěřily, jak je to vysilující. Zatím Isaac puntíky neřeší, takže je živel... 
Nicméně před půl hodinou jsme ho s Miki opět mazaly nějakým speciálním krémem na neštovice, protože plakal a škrabal se...

Jdu spát, nebo taky budu plakat...

K.

Angličtina pro budoucí au-pair

19. února 2011 v 22:26 | Klárka |  AUPAIR
Milá Leno a budoucí au-pair,

zde je odpověď na tvůj dotaz:

Svou angličtinu před odjezdem asi hodnotit nemůžu, protože bych řekla, že nebyla zas tak dobrá, ale já jsem dost sebekritická. Ale prý byla dobrá.
Když jsem přijela do UK, tak mi moje nová rodinka říkala, že je moc dobrá a že jsou mile překvapeni (jenže tady chválí už po Hello, takže pokud máš anglické Hello, ničeho se neboj!).

Učila jsem si jí už na základce, kde mi dali jen naprosté základy, nic víc. Na střední už to bylo lepší.

Jestli ti můžu doporučit, koukni se, zda ve tvém okolí není jazyková škola, která pořádá kurzy angličtiny, kdy se jí učíš sugestopedickou metodou. Já jsem absolvovala 3 víkendové a jeden týdenní + ve čtvrťáku každý pátek 4 hodiny a má angličtina se zlepšila opravdu o sto procent. Jednou za čtrvnáct dní jsem měla i hodiny s rodilou mluvčí, což mi taky moc pomohlo.
Sugestopedická metoda závisí na komplexním učení jazyka a zafixování do dlouhodobé paměti. Pokud jsi z Českých Budějovic nebo okolí koukni na stránky této jazykovky Lingo zde. Najdeš tam i vše o této metodě.

Odmaturoval jsem za jedna.

Koupila jsem si i knížku "Angličtina pro au-pair" od Václava Řeřichy a kol. (Nakladatelství Olomouc s.r.o.). Je to knížka plná frází - příkazy, pokyny. Anglicky se z toho nenaučíš, ale čas od času je to nápomocné...

Myslím si, že ti do Anglie stačí opravdu jen základy a rodina, která na to přistoupí...
Jinak Angličani jsou opravdu zvyklí na jakoukoli angličtinu a když vidí-slyší cizence, většinou jsou nápomocní.


To, že jsi měla problém rozumět telofonátu, není nic hrozného, ne?... Rozhodně to nezvdávej. Telefonovat v angličtine je těžké. Já jsem s tím měla problémy ještě nedávno... 

Pokud bys chtěla ještě v něčem poradit, tak mi napiš stejným způsobem jako před tím, ale připiš svou e-mailovou adresu.

Hodně štěští, budeš ho potřebovat...

Klárka

Od soboty do soboty

19. února 2011 v 21:39 | Klárka |  AUPAIR: Šestý měsíc
Asi minutu tu sedím a přemýšlím, co napíšu, jak napíšu, abyste byli spokojení. Omlouvám se, že jsem celý týden nedala o sobě vědět, ale bylo to tím, že jsem opravdu neměla čas. Každý den jsem si říkala, co napíšu večer na blog, ale vždy jsem byla tak vyčerpaná, nebo jsem neměla čas. 

Začnu sobotou. Neměla jsem čas. Bylo tak krásně, že jsem jela do Thatchamu k jezeru. Stává se z něj jedno z mých oblíbených míst tady v okolí. 
Byla jsem rozhodnutá, že večer nikam nepůjdu, holky se chystaly jít do klubu. Většinou v sobotu chci jít brzo spát, protože v neděli vstávám k Isaacovi, tak abych na to měla sílu... Jenže doma se mi taky sedět nechtělo, a tak jsem zavolala Evě, zda by nejela do Newbury na večeři. Ta se nápadu chytla, tak se jelo. Šly jsme na pizzu do vyhlášené pizzerie a rozhodně jsme nelitovaly. Bylo o nás královsky postráno, číšníci se zajímali. Objednaly jsme si pizzy a za chvíli nám přinesli ohromný tác se samými dobrůtkami. Předkrm na účet podniku. Hmmm, komu by se to nelíbilo, že?... Tolik jaminek, až oči přecházely, a po půlce pizze bříško hodilo stopku... Byly jsme tam asi tam tak dvě hodiny a rozhodně ne naposledy.

V neděli se nic extra nestalo. Hlídala jsem celý den Isaac... Byl parádní.

Co jsem dělala v pondělí a úterý si nepamatuji,takže asi nic významného...

Ve středu jsem byla ve škole. Na hodiny si stále stěžovat nemůžu. Jsou pořád takové, jaké byly na začátku - komunikativní.
Po škole jsme se sešly s Evčou a šly do dobrovnilckého centra se zeptat, zda by neměli nějakou upovídanou práci pro nás. Paní v centru byla dost zaneprázdněná a objednala si nás až za měsíc na vyplnění dotazníku. Docela mě to překvapilo, kolik je dobrovolníků... No ráda bych našla nějakou milou babičku nebo dědečka, abych jim chodila pomáhat, a oni by si se mnou za to povídali... To by mi nevadilo... Uvidíme...
Došly jsme si na oběd. Dala jsemji lososový salát... Hmmm, to byla ňamka, lidičkové...

Ve čtvrtek jsem měla docela fofr. Ráno jsem uklízela celý dům asi tak do půl dvanácté. Ve třičtvtě jsem jela pro Miki do práce. Na místě, kde jsem měla čekat, byla cedule "NO WAITING" a silnice před objektem je celá žlutá (na krajnicích v  UK, kde nemůžete parkovat, je bílý nebo žlutý pruch). No tak jsem budovu objela a před vrátnicí zajela na polní cestu. Připadala jsem si jako nějaký zloduch. Paní z vrátnice na mne pořád koukala. Naštěstí za chvilinku přišla Miki, tak jsem se k ní rychle rozjela. Vyzvedly jsme Isaaca ze školky a jeli jsme k doktorce na injekci proti chřipce. Tentokrát Isaac brečel, ale za odměnu dostal MilkyWay Další rozdíl: my dostáváme obrázky, tady se dostávají čokoládičky. Za dveřmi ordinace čokoláda byla snězená... 
Miki mě poprosila, zda bych nekoupila nějaké dobroty na večer - šla na večeři k sousedům.
S lenkou jsem jela do bazénu. Začínáme tam být pravidelnými hosty, což mě těší Po sportování jsme jely tedy do Newbury do Sainsbury´s. Já jsem koupila jablíčka a další věci a doma upekla jablíčkový závin a ovocné košíčky... Hmmm, Miki mě moc chválila, že se prý všichny zúčastněné na večeři styděly... (No se závinem bych se zas tak chlubit neměla. Nebyl jeden z těch povedených...)
Zatímco Miki si dávala do nosu, já jsem měla babysitting. Isaac se budil každých pět minut, takže jsem po půl hodině rezignovala a lehla jsem si k němu. Asi tak v jedenáct jsem se vyplížila z pokojíčku a přesunula jsem se do své postele. Nemohla jsem ale spát, i přesto, že jsem byla hodně unavená, měla jsem totiž nastražené uši a slyšela každé Isaacovo převalení, ve 23:45 jsem ho dobíhala, protože se přesunul k Miki do postele. Miki ještě nebyla doma. Byl očividně překvapený, měl výraz smutného pejska. Na mou nabídku, zda chce jít do mé postele, místo yes natáhl ke mne ručičky, objal mne a unaveně oddychoval na mém rameni. Rychle jsem vyměnila plínku a Isaac spokojeně usnul. Já jsem během noci dostala několik ran do čela dudlíkem a  několik kopnutí. Dobrou noc, Wauwaáá...

V pátek se probudil něco málo před sedmou, chtěl se dívat na krtečka, tak ho měl, prďola malý... Rychle jsem doběhla pro mlíčko...
No a celkově jsem ho vypravila do školky, pátek nepátek... Miki se mi omlouvala...
V deset přijela Eva a jely jsme společně za Evčou na oběd. Byla tam i nová au-pairka Martinka. Měly jsme se opravdu moc dobře. Popovídaly jsme si o všem možném, zkrátka jsme si to užily...

V půl třetí už jsme zase byly v posilovně. Říkám Vám, jestli ne nevrátím jako nějaká korba, tak nevím Mi to nikdo neuvěří, si budete myslet, že vám kecám...
Večer jsme ještě zkoukly Love Actually a bylo... 
Vlastně nebylo. Pro Isaaca neexistuje, že mám day off. Nejraději mě má právě při mém volnu, takže mě pořád pusinkoval, vyžadoval mou přítomnost a to i dokonce, kdy Miki už byla připravená v Isaacově postýlce na čtení pohádky, já jsem čekala na objetí a pusinku na dobrou noc, tak Isaac chytil mamku za ruku a Dobrou noc, mami, Klauuura čte pohádku. Tak jsem vytřeštila oči, protože toto se ještě nikdy nestalo. Tak jsem četla. Isaac byl naprosto spokojený, funěl mi do ucha a po dvou pohádkách byl téměř tuhý, ale ne zas tak, aby mi nedal další velkou pusu a potom ještě další a další tři a ruku měl stále kolem mého krku, takže jsem za chvíli měla pocit přidušení... No nic, stejně to byl pěkný pocit, když měl kulíšek malinký takovou náladu...
(Ať žije day off!!)

No a dnes se nic extra taky neodehrálo... Jen jsem Evu zkoušela z Logopedie a potom jsme jely do Starbucku na čaj...
A koupila jsem si brýle na plavání, protože ty staré ve čtvrtek odloužily...

Toť vše...

Nebojte se, vše je v pořádku... Nestrádám...

Není to vše. Budu mít foťák, takže budu moc konečně přidávat zase fotky... Slibuji... Hned, jak dorazí k Čech, tak vám vyfotím Isaaca, abyste viděli, jak se změnil... A budu fotit jako o závod!!!
Děkuji, Mami!!!

Ještě bych moc ráda poděkovala Pétě za krásný komentář. Slibuji ti, že zítra nebo v pondělí odpovím na tvou otázku ve speciální článku "Akce Klíště"... Dnes už ne. Měli byste moc informací najednou...


Klárka

CZ-SK Party

12. února 2011 v 19:07 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
Ano, jely jsme na party do Readingu.

Tomu však předcházel babysitting u sousedů, takže jsem byla dost unavená. Skončila jsem u nich o půlnoci, to nás čekala ještě půlhodinová cesta do Readingu... No dala jsem si Ibalgin, zajedla jsem ho jogurtem, mezitím ale holky přijely, takže jsem ho ještě dojídala v Readingu. V dešti.
Ale nepředbíhejme... V autě jsme si říkaly, jak jsme na to zvědavé, co z tohu bude. Těšily jsme se mezi "normální" lidi, ne mezi ty polonahaté Angličanky a Angličany, kteří jsou taky dost mimo- Zkrátka a dobře, neumíme si vybírat ty správné kluby a narazit na ty správné lidi...

Zaparkovaly jsme auto a vyšly jsme vstříc bujarému nočnímu životu. Nutno podotknout, že chvíli jsme si připadaly jako v Indii, protože jinou národnost jsme až na pár výjimek cestou do pubu nepotkaly... Já jsem se teda moc necítila dobře v této společnosti - samy tři holky, v půl jedné v Readingu, v dešti, mezi Indy... Držela jsem si kabelku a tak v duchu jsem si říkala, že je dobře, že jsem vše, kromě pasu, řidičáku a pár peněz, nechala doma... 

Jenže... To bychom opravdu nebyly my, kdyby se nám něco nestalo... Nepředstavujte si něco bůhví co, představte si jen nás, chudinky, co se nevyznáme v tomto městě. My jsme ten klub prostě nenašly. Hledaly jsme, Lenka se i ptala, ale bez výsledku - ptát se taky Indů na CZ-SK Party je nesmysl, že Leni...?

No tak jsme hodinu bloumaly po skoro usínajícím městě, když jsme se rozhodly dojít pro autíčko a jet domů. 

Takže jsem ušetřily 3libry za vstup, 5 liber za pití, a teď jsem nám trhla i ostudu, že jsme taková telátka, že nejsme schopny dojít ani na party, na kterou jsme se těšily dva měsíce...

Ale co, přece Vám nebudu vyprávět pohádku o tom, jak jsem se bavily, ne?...

...

Slíbila jsem vám další "čárku" za přečtenou knížku. Minulou sobotu jsem psala, že žačnu číst Rain Man, a že tento týden vám o tom napíšu... 
Ok, nechtěla jsem být nějak trapná v neděli, ale ano, už jsem jí dočetla ještě ten týden, co vyšel ten článek. Takže jsem jí přečetla během dne... To je známka toho, že byla úžasná. Já jsem neviděla film, takže jsem nevěděla, o čem to je, proto jsem to hltala... Hlavně to bylo psané super angličtinou, takže jsem se opravdu soustředila jen na obsah a né na to, že čtu knížku v angličtině...
A dnes jsem (na břehu jezera v Thatchamu při šálku ovocného čaje v termohrnku) dočetla další knížku: Notting Hill. To jsem znala, takže to pro mne nebyla žádná novinka, i tak jsem si příběh užila... Takže paráda...

...

Jinak mne bolí opět celá Klárka z posilovny. Nic se nemá přehánět... Ale za tento týden nás musím pochválit - Lenku a mne. Byly jsme třikrát v bazénu a jednou v posilovně. Holky šikovné jsme... Jen už za to, že jsme se tam dokopaly...

... 

Ode mne asi vše...

Mějte se krásně...

Klárka

PS: Vítám mezi námi další au-pair Marťu, která dorazila dnes do své rodinky. Přeji Ti hodně štěstí a těším se na to, až se potkáme...

Musíš ho mít!

10. února 2011 v 22:11 | Klárka |  Téma týdne


Tento článek je na Téma týdne...

Myslím si, že každý má něco, pro co se každé ráno probouzí. Jen si to musí uvědomit, najít či pořádně otevřít oči.

Našla jsem ho?... Nevím. Mám pocit, že se mi pořád mění, každopádně nacházím smysl života ve své budoucnosti... Není mi jedno, jaká bude. Mám své sny a ty hodlám realizovat. Možná to zní povýšeně, ale půjdu si za tím a basta fidly.

Já chci být totiž spokojená a nebrečet do peřin, že mi život utíká mezi prsty...

A zároveň v přítomnosti, protože věřím, že vše, co právě prožívám, bude jednou mé bohatsví. Každý den přináší něco - nemusí to být stále nové - i úsměv Isaaca mě obohatí, i milá zpráva od kamaráda a rodiny. Zkrátka a dobře si toho člověk musí vážit, já si vážím všeho, co jsem do dnešního dne prožila, kde jsem, co dělám...
Asi jsem si to uvědomila z toho, že stále těžím z minulosti. Snažím se neudělat stejné chyby... 

Člověk má někdy dobré dny, kdy vidí vše barvitě, vše pozitivně, má smysl života. Ale také má ty špatné dny, kdy by se nejraději zahrabal a nevycházel věky věků, protože má pocit zbytečnosti, prázdnoty, nemá pro co žít. Takové dny  jsou asi pro nás nejhorší, ať jsme si je způsobili sami, nebo někdo nám. I přesto bychom si měli v těchto dnech najít světlou tečku a mířit k ní rychlostí blesku, abychom zase byli usměvaví a bojující lidé, kteří se nebojí postavit Ničemu, a pevně si jít za svým snem - nebo smyslem života...


Toto video je prostě dokonalé - písnička, prostředí, námět... Tak nějak se mi k dnesšnímu článku hodí...

Klárka

PS. Vše je OK... Isaac nezlobí, Miki nezlobí Prší. 

Není to tak jednoduché...

5. února 2011 v 22:53 | Klárka |  AUPAIR: Šestý měsíc
Teoreticky tento článek patří do rubriky AUPAIR: Šestý měsíc. Prakticky tato rubrika ještě neexistuje, takže se nachází ještě zde...

Ve čtvrtek jsem si psala s jedním kamarádem o budoucnosti. On mi tvrdil, že člověk nemůže vědět, co ho čeká zítra, natož za rok. No a já jsem řekla, že s naprostou jistotou vím, co budu dělat v pátek, tedy zítra (dnes už včera, pokud to budete číst v neděli, tak předevčírem...).
Takže co jsem vlastně dělala v pátek?... Hezky dlouho jsem spala, udělala jsem si snídani, po obědě přišla Eva na zbytek Tiramisu a potom jsme plánovaly, co budeme dělat v sobotu... STOP. 
Přesně toto bych Vám napsala, kdyby se nestalo toto:
V půl osmé mě vzbudil Isaac brečící na schodech, takže jsem z postele vylítla jako střela, což mě dokonale probudilo. Miki očividně nestíhala, takže jsem ho rovnou oblékla, zabavila, nakrmila a vyprovodila do školky... Potom jsem si šla lehnout, protože co bych tu strašila, když mám day off... Jenže ta 5minut mi volala kamarádka z Německa, se kterou se znám ze školy. Možná někdo si jí bude pamatovat, protože jsem o ní psala v září, že jsme spolu byly v "hospůdce"... S esemesce se mne ptala, zda jí nepomůžu se stěhováním, že odchází od své rodiny a stěhuje se do Oxfordu. No jasně že jo. Vím, že byla hodně nešťastná... Tak jsem opustila postýlku (néé) a šla se obléct. Do toho mi napsala, že nemusím chvátat, že ještě musí uklidit, a že mám přijet tak na dvanáctou. No mě málem piclo... Udělala jsem si snídani, koukala jsem se na televizi, učila jsem se a přitom volala s Evou, zda nechce jet do Oxfordu se mnou. Ta kývla. Rovnou přijela na oběd (přitom říká, že nás nevyžírá...), v půl dvanácté jsme vyrazily pro chudinku Susi. Ta už byla nervózní, protože mi několikrát volala a psala sms, ale s ohledem na zapadákov, kam jsme jely, nebyl signál, takže mi sms přišly, až když jsme byly spolu... Do auta - do pidi mimi autíčka - se vešlo: kufr jako krááva, kufřík jako tele, taška jako prase, další taška jako prasátko (jak se říká miminu od prasete?... já si nemůžu vzpomenout... napovím vám, tady říkáme piggy), asi dvě taštičky jako slepice a Isaacova autosedačka, Susi, Evička a Klárka... A jelo se. Za chvíli jsme dorazily do Oxfordu. Lidi, já jsem řídila po Oxfordu, holky okukovaly studentíky, Eva konstatovala, že taky odchází a bude bydlet tady, protože by si tu určitě někoho nabrnkla. Já jsem měla co dělat, abych potenciální partnery nesrazila, protože se motali všude a jakýmkoliv způsobem... Pomohly jsme Susi s věcmi do nového domova a jely jsme zaparkovat auto a jít se projít studeným studentským městem, které je tak nádherné, že bych tam taky chtěla bydlet... Všem doporučuji...
To bych nebyla já, abych nezalezla do svého oblíbeného obchodu. Teď vás asi všechny překvapím, ale není to obchod s oblečením, ale je to PAPERCHASE. Mééé papírnictví Kdybyste mi věnovali "jen" barevný papír, nebo propisku, tak budu skákat radostí Naštěstí Eva musela vybrat nějaká přáníčka, tak jsem měla dost času to tam všechno prošmejdit... Proč taková papírnictví nejsou i u nás v ČR?... Já jsem byla úplně v jiném světě... Koupila jsem si nádhernou dopisní sadu, jako kdybych psala dopisy, že?... A hodně věcí jsem tam bohužel musela zanechat, protože i tak moje peněženka hořce zaplakala... Evě jsem pomohla vybrat přáníčka. Objevily jsme jedno nádherné svatební a na zadní stránce bylo napsáno, že je zdobeno českými krystaly. Evička ho koupila pro svou kamarádku. Stálo 5liber. Ale bylo tak nádherné, že ho tam nemohla nechat... To jsem jí řádně vysvětlila
Potom jsem Evu zavedla do jejího oblíbeného obchodu - Primark - velikánský obchod, kde je všechno neskutečně levné. Já se tohoto nadšení neúčastním. Seděla jsem asi půl hodiny na automatu na sladkosti a dostávala záchvaty smíchu při pohledu na hrabající lidi. Dostala mě jedna Japonka, která odcházela s taškou, která byla o trošku menší než ona, a pořád si kontrolovala účtenku. Asi se jí něco nelíbilo, ale myslím, že by každý druhý byl schopný si obnovit šatník, kdyby si přitáhl tak velkou tašku domu. (Pozn. Já asi ne. Minulý týden jsem se dokopala na vytřídění mého šatníku. Ve skříni mi zbylo 14 triček, 6 svetrů, 2 košile, 7 bund, 3 mikiny, 6 kalhot. Nepočítám oblečení na sportování a na domácí nošení. Svatosvatě tady přísahám, že jsi dlouho nic nekoupím.)
Evička mi ukazovala, co vyšmátrala, já jsem kývala, zda se mi to líbí nebo ne. Nehodlala jsem opustit "sladký flek"... Kolem prošla obtloustlejší rodinka, synáček zvolal: "Tatí, kup mi prosím bombón...?.." A táta na to: " Jojo" Ale než chudák velkej (nebyl zrovna nejmenší) stačil udělat krok k mé "lavičce", táta dodal: "Zítra." Což mě pobavilo...
Potom jsme rychle dobíhaly autobus k našemu parkovišti. A jelo se domů... Doma jsme se odměnily mým Tiramisu a Evička se vydala domů...

Takže na závěr se asi hodí přiznat, že opravdu nemůžeme vědět, co bude zítra, ale:

"Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života."
Charlie Chaplin

P.S. Zítra mě čeká namáhavý den s prťolou. Už pár dní není naladěný, tak jsem zvědavá, tak se probojujeme k večeru

A dnešek byl nudný, ale jak byl nudný, tak jsem nakonec byla spokojená, že jsem se vydala do toho počasí nepočasí na čaj do Starbucks (je to správně?..!!) s Murphym a Redmanem. To jsou dva mladíci, se kterými trávím každý den asi tak poslední týden. Moc mi pomáhají s angličtinou K mé smůle jsou knižní, ale každopádně kamarádi. Seděli jsme si tam tak hezky pospolu, ruku v ruce... Ale velké pozitivum shledávám v tom, že při každé číšníkovo volné chvíli se mnou konverzoval, takže paráda. Nakonec jsem tam byla asi dvě hodiny, utratila 4 libry a jela jsem zpátky. Doma jsem si hrála s Isaacem, vykoupala jsem ho, za což mě odměnil tím, že jsem byla celá mokrá, protože jsme fakt vyváděli hlouposti. Když jsem ho předávala Miki, tak mě objal, řekl, že mě miluje a.... před Miki to nebylo vůbec lehké říct mu, že ho taky miluji... K mé blbosti jsem řekla jen: "Ohhh...!"... Já jsem taková kráva... (dnes máte v článku skoro celou farmu, co?...) Měla jsem příležitost říct mu TO i před Miki, ale úplně jsem to promarnila... ¨

"... If you love somebody, tell them."
Rod McKuen, Americký básník

Myslím, že jsem vyčerpala vše, co jsem v sobě schovávala... 
Mimochodem jsem dočetla další z řady vánočních knížek. Tentokrát Breakfast at Tiffany´s. Čekala jsem něco jiného. Není to knížka plná luxusu, jak jsem myslela, ba naopak... A je to psané americkou angličtinou, což je taky znát, ale přes počáteční potíže jsem se s tím srovnala a zdárně dočetla. Teď se asi vrhnu na další knížku Rain Man, kterou,  doufám, budu mít přečtenou rychleji, protože má třikrát méně slov než Tiffany. Další recenze příští týden.

Mějte se krásně...

A řiďte se dnešními citáty!!!

Klárka

Isaac se učil jezdit na kole

2. února 2011 v 22:00 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
Než začnu popisovat "push" a "left leg" a "right leg", tak jen podotknu, že ráno Isaac vstal v půl čtvrté a že se jde snídat. Omlouvám se, ale jako au-pair jsem se Isaacovo snídaně o třech miskách Cheerious nezúčastnila. Na to jsem neměla sílu. Kdo by ji měl?? 
Potom zase ulehl do postele a spal téměř do devíti. Dostala jsem ho na starosti. Chris už byl v práci od sedmi. To jsem zrovna vstávala já a říkala si, jaké je v domě ticho. Udělala jsem si snídani, čaj a zalezla hezky do postele zase zpátky. V půl deváté jsem se rozhodla, že teda vstanu, protože jsem přeci jen dnes jela do školy. Připravila jsem si vše nutné i nenutné. Isaac mezitím procitl. Hráli jsme si do doby zazvoní zvonku. Lenka si pro mne přijela a mohlo se vyrazit. Isaac nám mával a pořád volal Bye Bye. Asi byl rád, že se mě taky na chvíli zbaví:-)

Ve škole super. nemůžu si stěžovat.

Doma jsem byla v půl jedné. Isaac byl taky doma, opět se ukázalo, proč jsem v této rodině au-pair. Koukali jsme se na Krtečka, potom jsme chvíli blbli a potom jsme jeli i s Miki do Newbury nakoupit. 
Museli jsme ještě dojet pro Evču, protože její auto stálo před naším domem, ale to je pro Vás, od začátku nezúčastněné, nepodstatná informace.
Isaac nám v autě usnul a chrápal na celé kolo. Měla jsem co dělat, abych nedostala záchvat smíchu...

Doma jsme si hráli s papírovou trubkou. Posílali jsme tam autíčka. Jako tunel. (Isaac dostal k Vánocům asi 20 angličáků a jsou všude.) No a potom jsme čarovali.
Nejdřív jsem rychle dala tři autíčka do trubky a když se Isaac díval, tak jsem dala jen jedno. Pokaždé byl překvapený, že vyjedou čtyři. V jednom momentě nepozornosti jsem všechny auta schovala a řekla Isaacovi, že autíčka prostě zmizela. To jste neviděli. Isaac začal s tou trubkou klepat. Klepal asi minutu, potom s ní házel a nakonec jí začal zadupávat a dokola se ptal, kde jsou... Trubka je k nepoužití Já skoro mrtvá smíchy. 

Isaac ještě má nové hrábě a všechno okolo sebe hrabe, když má hrabací mánii. Ano, i autíčka s vláčky na jednu hromadu. Dnes odpoledne jsem dostala pořádnou šlehu do čela. Isaac se mi chtěl omluvit tím způsobem, že mi dá pusinku na čelíčko a vše bude v pohodě. Jenže když jsem viděla tu jeho nudli u nosu a slinty okolo pusinky, tak jsem se začala bránit. Isaac mě oblejzal a říkal sorry, klauuraa, sorry, klauura. Kiss better... Když jsem si myslela, že to vzdal a vzdálil se ode mne na jeden metr, rychle se otočil, udělal dva velké kroky a vlepil mi takovou pusu na čelo, že to jste neviděli. Jenže jak jsem se ho lekla, tak jsem cukla a on s tou otevřenou pusinkou sjel po celém obličeji a skončil až na koberci. Vstal, utřel si noc a pronesl s vážným výrazem ve tváři: " That´s better now, Klauuuraa..."
No nevím, co byste si vybrali vy. Já bych se obešla bez té pusy. Ale směji se tomu, protože on je prostě sladkej.

Miki přišla, že se jde ven a že můžeme vzít jeho nové kolo. Ještě rychle jsem vyměnila plínku a šlo se na to. Isaac dokonale nepochopil princip šlapání. Tak z jedné strany stála Miki a tlačila na šlapačku a z druhé strany já a co jsem dělala? Anoo, tlačila na šlapačku. Do toho jsme znaveně říkaly: levá, pravá, Isaac šlapej... No nepochopil. Pořád šlapal jen dozadu nebo půl kolečka a zase zpátky. 
Ale abych pravdu řekla, tak to kolo bylo nějaké zatuhlé, protože i já jsem měla co dělat to utáhnout rukou...

K večeři jsem si s ním dala rybí prsty a potom jsme se šli koukat na Waybuloo... 

To vše potom bylo normální, nezajímavé.

Teď mám babysitt.

Že nemluvím o Chrisovi? Dnes jsem se s ním akorát pozdravila, když přišel z práce. Při odcházení mi neřekl ani bye, nic, tak co... 
Ale já jsem byla u toho poprvé, když Isaac jezdil na kole... HáHá... Je mi ho líto. Obou- Isaaca i Chrise.

Mějte se krásně... možná i fanfárově, jak by řekl jeden můj kamarád...

Klárka

Neříkej hop, dokud nepřeskočíš...

1. února 2011 v 14:56 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
Tak se mi rodinka vrátila z Newcastlu. Isaac je nemocný, ale měl velkou radost, že mě vidí a už jsem se ho do poslední chvíle nezbavila. Jen ať to táta vidí, že jsem dobrá...
Přivítání proběhlo opravdu mile.

Já jsem dopoledne udělala Tiramisu. Vypadá, voní moc krásně. Ještě ho ale neochutnali, tak Vám nepovím, zda i chutná dobře.

Isaac se mnou strávil dnešní ráno a dopoledne. Teď se jeli podívat na domy, kde by mohli později bydlet...

Mějte se krásně.

Snad další články budou taky pozitivní:-)

P.S. Uvažuji o založení Facebooku. Ale...
Ale stále nevím...

Klárka