Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Leden 2011

Tři překvapení

26. ledna 2011 v 21:56 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
Ano, jsou tři. Jakým začít. 

Chris je doma. Chris je Isaacův táta. Přijel na dovolenou. Nesedíme si. Nevím, jsem z toho docela smutná, protože mu tu pět měsíců leštím pleš na fotkách a on se potom ke mně chová ne nepříjemně, ale zvláštně. Chladně. To je to správné slovo.
No potom to dorazil. Vyprávěl mi, když byl Isaac mimino, takže měli chůvu - nanny. A že byla úžasná, milá, spolehlivá, když se řeklo, tak tam byla, jak Isaaca milovala a jak ho (chrise) mrzí, že se odstěhovala... A co na to mám říct, že?... A potom dodal: "No Miki mi říká do telefonu, že jsi "dobrá", ale já to nevím..." Na to člověk neřekne nic.
On nebyl u toho, když Isaac seděl poprvé na nočníku, na který jsem ho posadila já.
On nebyl u toho, když Isaac začal povídat srozumitelně.
On nebyl u toho, když měl Isaac první hodinu fotbalu.
On neví, že Isaaca taky miluji. To ví jen Isaac.
On neví, že Isaac se místo In  the night garden dívá na Waybuloo.
On neví, že Isaac začal pít sojové mléko a že pije oslazené a neoslazené, půl na půl...
On nebyl u toho, když jsem s Isaacem kreslila, malovala, tvořila výtvory a byl šťastný.
On nebyl u našich společných Vánoc, kdy jsem Isaacovi nadělila věci, které má rád...
On neví, kdo je Krteček..
On zkrátka přišel o 5 měsíců synova života,což je docela hodně vhledem k jeho věku, kdy se mění každým dnem...

Tak ať mi potom netvrdí, že s Isaacem nejsem dobrá... 

Další věc. Do Newcastlu nejedu. Nevím, zda jsem to tu psala, že "jedeme" za babi a dědou. No tak oni jedou. Já ne. Oznámila mi to Miki, měla jsem pocit, že je z toho docela špatná, protože v prvním momentě, kdy za mnou přišla mi to oznámit, tak jsem myslela, že se mám zabalit a vypadnout.

Já fakt nevím, co si mám o tom myslet... Co byste si mysleli vy?...

Dnes u večeře se mě ptal na historii České a Slovenské republiky. A jak jsme z východu - Východní blok. A říkal, že je to divné, že jsme se rozdělili, že oni jsou celiství... A oni snad nebojovali pro Irsko?... Mám pocit, že se na mě kouká jako na někoho z Východu, kdo se k nim nakvartýroval... 

No aspoň nám pochválil české vojáky k Kábulu. Že patří do A skupiny a že jsou opravdu dobří... No tak aspoň něco. Fandím Vám kluci z Východu!!!

A poslední překvapení. První hodina na jazykové škole. PARÁDA. Jsem z toho nadšená. Je to tak úžasné, že se to nedá ani vyjádřit. Je rozdíl, když dáváte peníze do školy, kde je Vás 16 a řeknete za dvě hodiny dvě holé věty. A je rozdíl, když investujete do soukromého učitele na jazykové škole. Hrály - Lenka, učitelka a já- jsme divadlo na každodenní situace, bavily jsme s o všem možném. Celou dobu jsem měla pocit, že je to moje kamarádka, se kterou sedím v obýváku a povídám si s ní u šálku čaje... Paráda.
Všemu je otevřená. Ničemu se nebrání. Užily jsme si legraci, naučily se nové věci a potom jsme vyplázly 420 liber
Ale dostaly jsme dárek - kožené desky s logem školy na poznámky, uvnitř jsou již připravené papíry a propiska... No pro mne, která miluje vše z papírnictví, je to nejlepší dárek...

Takže dnešek je prostě takový plný překvapení, zmatení, střídání se radosti je smutkem, úsměv se slzami...
Vím, že na tom můžu být hůř, ale přeci jen je tu to ale... Vím, že Isaac a Miki mě mají rádi, Miki ví, že jí moc pomáhám. 

Obrať obličej k slunci, a stíny budou padat za tebe.

           Indonéské přísloví


Jinak jsem byla opět v posilovně. Jsem připravená na to, že v pátek umřu na bolest všech mých svalů, až se přes čtvrtek rozleží. Sama, obličej k slunci, se stínem za mnou... Nepěkná to představa...

Ale mám day off. Hodně dej offů

Klárka

P.S. No není ten svět před jarem krásně ponurý?...

dodatek (P.S)

24. ledna 2011 v 22:01 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
Ještě jsem zapomněla dodat, že se opět cítím víc angličtěji, protože jsem si dnes byla udělat "Railcard"= průkazku na vlak. 
Pán, který mi jí dělal, mi říkal, že je to dobrý, že se mu to ještě nestalo, ale že jeho příjmení je "Kilara". Byl z toho úplně vedle. Byl moc fajn
No tak jsem mu za tu srandu tam nechala 26liber. Ale peníze na to mi dala Miki, takže to vlastně sranda byla:-D

Pápá a dobrou noc

The End

24. ledna 2011 v 21:19 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
Dear Marlyn,

    I am writing to let you know that I have decided not to continue with the PET course this term. I wish to learn conversational English so I have found some private lessons. I think this is better for me at this moment in time. 

    Thank you for your teaching and time.


     Klara

Takže asi takhle končí nuda. Nuda ve škole. Nuda, která se draze platí. 
Podotýkám, že nevím, zda to mám bez chyby, takže neopisovat

Našla jsem jazykovou školu, kde si hodiny sestavujete sami.
Když jsem tam přišla, tak jsem začala začala mluvit. Měla jsem problém se do té školy vůbec dostat, tak mi vysvětlovala, na jakém principu stojí otevírání dveří  a kdesi cosi... No a potom se mě zeptala, jaký kurz chci navštěvovat. Tak jsem řekla, že mám zájem o angličtinu- konverzaci. Vytřeštila na mě oči a vyhrkl otázku odkud jsem a že moje aj je super. No tak ve vteřině mi cvaklo, že teda chci španělštinu, že jsem se spletla, ale co... Na tu budu chodit později. Až bude moje angličtina opravdu super...
No udělala mi rozpočet ceny. Je to drahé, ale je to soukromé a je to postavené na mých potřebách. Jazykových podotýkám Byla jsem z toho nadšená.

Potom jsem jela do posilovny, kde jsem strávila parádní čas. Konečně.
Chystám se tam opět ve středu.

A s Lenkou zpátky do školy, protože mi ta učitelka slíbila nějakou knihu a té škole a o mém kurzu. Dostala jsem jí s mým jménem nadepsanou. Je to moc pěkné...
Potom nás provedla po škole. Třídy jsou jako obýváčky to je něco pro mne a ke každé hodině máme zdarma drinky... No paráda...


Toť k dnešnímu dni vše...

Klárka

Karanténa

20. ledna 2011 v 23:06 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
 aneb vtipe vylez.

V úterý jsem zdárně nakoupila všechny dobroty pro taťku Chrise, které asi dřív projdou, než on přiletí... Toť vše k tatínkovi. Víc nevíme...

Na záznamníku byl vzkaz ze školky, že mají ve školce bacila a Isaac má průjem, tak že si pro něj mám okamžitě přijet.
Tak jsem jela.
Isaac byl v pohodě. Celý happy, ale učitelka mi ho napakovala, jako by měl neštovice nebo vši se slovy "48hodin doma...". Já jsem na ní vyvalila oči. "No to víte, karanténa..."
Tak jsem ho odvezla domu. Byl v pohodě a hlavně nekakal, takže i já jsem byla  v pohodě.
Miki mi druhý den ráno řekla, ať ho odvezu do školky, že ona musí do práce a já do školy. No tak jsem jela. Jakmile jsem se tam s malým objevila, učitelky spakovaly děti do vedlejší místnosti. Proboha, pro pár hovínek se nemůže kamarádit, nebo co?...
No pochodila jsem s nepořízenou, nebo spíš s Isaacem. Volala jsem Miki. Miki musela domů, převzala si Isaaca ode mne a já  jsem jela do školy, kam jsem přijela o 15minut později...
Po škole jsem musela rovnou domů, protože tam na mne čekal Isaac, aby Miki mohla do práce... Ani jedno hovínko neměl.
Dnes jsem s ním byla celý den. Jenom dopoledne jsme šli na očkování. Vůbec neplakal, Miki ho držela a já jsem ho uklidňovala - měla jsem čokoládu v ruce zvířátka a dudlíka... Byl statečný... Ale na karanténě
Po obědě jsme oba dva usnuli, potom jsme šli na procházku a potom volala opět Miki, že máme jet do Newbury na večeři do restaurace, že tam na nás počká.

Takže den byl vyvedený, Isaac byl zlatý... Zítra jde do školky...

Pápůůůá a karanténě zdar

Klárka

Co se odehrálo za poslední týden

18. ledna 2011 v 12:50 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
Tak jsem se konečně dostala k počítači a může se podělit o své zážitky.

Minulé úterý jsem ještě hlídala Katherine. Byl to jeden z nejlepších dní, protože ráno jsem s ní byla jen něco přes hodinu a potom jsem jí vezla do školy na nějaké sportovní dopoledne. Vyzvedávala jsem si jí v půl jedné.
Potom jsme musely jet do Newbury do autoservisu s mým autíčkem. Nic mu nebylo, jen na MOT (nevím, co to je v překladu, ale byl na preventivní prohlídce). 
S Katherine jsme šly do Sainsbury´s, protože měla vlastní penízky a že si chce něco koupit. Udělala si radost pastelkami. Zašly jsme na čaj. Katherine si dala ledovou tříšť, chtěla XXL, já jsem jí řekla, že jí bude stačit malá, ale když jsem viděla její obličej, rychle jsem popadla kelímek největší velikosti, aby byl klid.
Když z kelímku usrkla maximálně třikrát, prohlásila jsem, ať mi to zaplatí, že to bylo drahé a chtěla to ona a né já. To na mne zaječela, že nehrajeme Monopoly a že mi nic dávat nebude. No komu by nesklaplo, že?..!!!
Doma jsem byla pacientem a ona doktorem. Netrvalo dlouho a přišla KONEČNĚ její mamka. 
Rychle jsem si posbírala věci a páááá....
(ještě však sousedka stihla se zeptat, zda mám čas v únoru, že její drobeček má prázdniny. Víte, co jsem řekla, že si myslím, že ano - místo abych řekla, čas mám, ale chuť ne...)
Mimochodem tuto sobotu mám u nich babysitting, takže půjde hezky česky do postele včas, žádné koukání na televizi, nic nebude!...

Ve středu jsem jela do školy. Rozhodla jsem se skončit, jenže mi to Miki začala rozmlouvat a kdesi cosi, takže za hříšné peníze se tam budu trápit další dva semestry.

Jinak jsem každý den Isaac vyzvedávala a vozila do školky, koupala ho, četla mu pohádky a usínala s ním. Miki měla týden náročný... Já taky tím pádem, až jsem z toho nějak onemocněla a na víkend, kdy za mnou přijela mamka s její kamarádkou jsem nebyla ve své kůži, každopádně jsme si to užily jedna báseň...

Ještě podotknout, než začnu psát o víkendu, že jsem ve čtvrtek byla s Miki v Newbury, nejdřív jsme jely na policejní stanici ohlásit konečně tu krádež foťáku, jenže tam mi řekli, že musím do Londýna na příslušný okresek. Takže to se nepovedlo...

Nicméně v pátek jsem jela do Londýna. Jela jsem ráno, takže mě zpáteční jízdenka stála 51,50 liber. To je jak letenka do Čech!!!! Fakt šílené.
Hned jsem šla teda na policii a udělala jsem SAMA trestní oznámení. 
Potom jsme se skoro hodinu hledaly s mamkou a Editou na Victoria, protože jsme nebyly schopné si vysvětlit, kde stojíme... 
Prošly jsme Londýn a jely domů. Já jsem jela vlakem dřív, protože ráno jsem ještě musela odvést auto opět do servisu, protože něco bylo rozbité...
V sobotu jsme jely do mého oblíbeného Swindonu. Nakoupily jsme teda pořádně - pokud nakoupíte za 100liber, máte parkovné zdarma, my bychom zaplatily parkovné celému parkovišti:-)
Ale zase jsme nakupovaly samé krásné věci u krásných pánů jako je Tommy Hilfinger, Calvin Klein, Ralph Lauren, Lacoste  No jo, děkuji Katherine, že mi to umožnila. Ty nervy za to stály

A v neděli jsme se šly projít a potom zase hezky do Londýna...

Víkend utekl jako voda... Byly to parádní dny...

Zítra měl přijet tatínek Isaaca na dovolenou, ale letadlo je rozbité, takže se to odkládá na čtvrtek. Miki ale říkala, že klidně může přijet za týden... Přitom mu odlet zpět "tam" zůstává pevně daný... No není to šílený...

Dnes jsem čekala na kominíka. Přišli dva. Komín máme v pořádku... Jen jsem ten knoflík nedržela. Ale taky proč, protože měli jen monterky a neměli čepky...:-( Co jo je za kominíky...

Ještě musím nakoupit, dostala jsem seznam oblíbených Chrisových dobrot. jsem zvědavá, kde to tam najdu...

Tak to je zatím ode mne vše...

Mějte se krásně...

Klárka

Hysterická?? Slabé slovo!

10. ledna 2011 v 22:31 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
Jestli jsem byla minulý týden vyčerpaná, tak tím pádem jsem dnes už mrtvá.
A jestli jsem si dodnes pořádně neuvědomila, jaké mám štěstí, že mám "jen" Isaaca, který ještě nosí plínky, který dokáže být nepříčetný a vztekající se v některých nepochopitelných situacích, tak dnes to vím. Mám štěstí jako blázen na desátou, co na desátou, na miliontou!!!!


Takže než jsem dnes zazvonila, obrnila jsem, připravila jsem se na prohry, připravila jsem se na všechno...
Takže jsem byla dnes otloukánek na všechny strany. (těm, co nečetli minulý článek, tak píšu o hlídání sousedčiny šestileté dcerunky). Stejně jsme se problému nevyhnuly!
A abych pravdu řekla, nevím, kde nastal.
Monopoly - vyhrála. Sice jsem asi po dvou kolech měla pocit, že už neumím počítat, protože když byla šestka, tak jsem jela jen o pět políček dopředu, protože kdybych jela o šest, mohla bych si vzít peníze z banku, kdyby kdyby...
Wii taky vyhrávala. Jenže jsem si dovolila vyhrát jednu hru ze šesti, okamžitě to celé stornovala, že je to nefér, že stejně toto hrát nechtěla. Tak jsem se v momentě, kdy to vypnula, což znamenalo DLOUHOU pauzu, sebrala a došla jsem si na záchod a pro pití. Když jsem se vrátila, Katherine usedavě plakala, co jsem si to dovolila, že jsem odešla.
Pár facek bych jí dala... Já tu celou dobu dělám ze sebe debila, jen aby byla spokojená, a stejně dostanu vynadáno.
Po deseti minutách, když jsem jí mile vysvětlila, že se kvůli jí rozhodně nepočůrám a ani neumřu žízní, tak že teda budeme hrát znovu...
OK, prohrála jsem, prohrála jsem, ....., vyhrála jsem.... Že jsem si to jen zkusila. Monolog o tom, že já nesmím vyhrát, že je potom smutná...
Já na to nemám vážně asi nervy...
Přijela její mamka a ptala se, jaký měla dopoledne. Katherine se tvářila, jako bych JÁ jí TRÁPILA. Tak jsem s tím pěkně narukovala a čekala nějakou podporu. Ouu, to jsem šlápla vedle. Žádná se nekonala. Ono je to u nich asi normální... 
Takže jsem tam byla na celý den naposledy.
Protože abych se nechala dobrovolně zničit, tak to raději budu doma a unudím se k smrti, než se dostat do spárů té malé potvůrky...
Ještě se zmíním o odpoledni, které ale bylo celkem v pohodě. Kath jsem dokopala ven, protože zavřená s ní další čtyři hodiny mezi čtyřmi zdi, bych už asi nevydržela. No po půl hodině jsme byly zpět...
Tak jsem jí přesvědčila k malování, kreslení a tvoření nějakých výrobků. To bylo parádní. Já to mám moc ráda a Kath si to taky užila... Nakreslily jsem hodně obrázků a vytvořily nádhernou louku. Vyfotila jsem Vám to na mobil, ale ještě to není stažené, tak snad se k tomu dostanu. Znáte mne...
Potom jsem byla paní doktorka a musela jsem se o ní starat. Nutno podotknout, že celý den jezdila na tříkolce (=vozík) a jako že je postižená, takže jsem jí musela každou chvíli zvedat, protože z vozíku spadla...
V pět hodin jsem od nich odešla jako zpráskaný pes.
V 17:15 jsem jela pro Isaaca do školky, který nebyl ve své kůži. Brečel, vztekal se kvůli blbostem. Neměla jsem na něj rozhodně náladu, ale potom jsem si uvědomila, že nemůže být můj hromosvod, takže jsem s ním blbla jako vždy jen s tím rozdílem - bez energie a úsměvu...

Zítra poslední den s Katherine. Jestli to přežiji, žádám medaili a vyznamenání za statečnost.
Jestli to zvládnu, zvládnu vše! Úplně všechno!


...

K.

P.S. A zda jsem si o víkendu odpočinula? Sobota byla fajn, jen Evu málem sežral kůň a já jsem se smíchy skoro počůrala, a neděle? Dům byl plný lidí - 4 klučíci, kteří byli ve své raubířské náladě, maminky, které byly v kecající náladě, a ty au-pair se starej za DĚKUJI, FAKT MOC DĚKUJI, ŽE SE O NĚ CELÝ ODPOLEDNE STARALA. No a aby se neřeklo, v obědové pauze jsem byla teda "propuštěná", takže jsem jela do Newbury a koupila jsem si svetřík, DVD Marley&Me, sešit, který je z České republiky, ale to jsem zjistila až doma...(to jsem vlastenka, co??!!)A ještě pár drobností za 20liber...

Z+A+S+L+O+U+Ž+Í+M  S+I  T+O
!!!!!!!


Jdu spát

Zítra pracuji


P.S. Mami, já se omlouvám, Miki přišla pozdě z práce, neměla čas, teď už mluví hodinu s Chrisem, takže AKCE KLÍŠTĚ se rozjíždí až zítra...

P.S. Že nevíte, co je AKCE KLÍŠTĚ? Nic nepovím, brzo se všechno dozvíte. Doufám, že dopadne dobře...

P.S. Miluji P.S.




Vyčerpávající týden

7. ledna 2011 v 16:03 | Klárka |  AU-PAIR: Pátý měsíc
Nutno podotknout, že Isaac za těch deset dní vyrostl a ztěžkl. Plus pro moje svaly nesvaly.
Vítal mne s otevřenou náručí, dal mi pusinku, jakou mi nikdy ještě nedal.

Pondělí

Isaac byl doma, jeho školka byla až od úterý otevřená. Ten den utekl celkem rychle.

Úterý

Rychle odvést malého do školky a ještě rychleji přeběhnout k sousedům na hlídání Katherine. Tu jsem měla na starosti od 8:30 do 15:00. A byla jsem dooost unavená a to jsem prosím skoro nic nedělala, protože tam byla i dcera uklizečky, která tam naštěstí ten den byla.
Potom jsem vařila večeři a jela pro Isaaca do školky.

Středa

volnoooooo, jen jsem odvezla Isaaca do školky, který tam nechtěl, takže mi řval v autě, jako bych ho tam mučila. Bylo mi ho docela líto. Chvíli jsem i uvažovala, že si ho nechám doma, ale nakonec novoroční sobectví zvítězilo a den jsem strávila s Přáteli a nicneděláním.

Čtvrtek

hodně podobné jako úterý, jen rozdíl byl takový, že proces Isaaca byl o dost rychlejší, a tak jsem byla s Katherine od 8 do 15. A byla to katastrofa. Asi se otrkala, takže mi předváděla jeden hysterický záchvat za druhým.
Vyhrávala jsem v Monopolech. CHYBA.
Vyhrávala jsem ve Wii. CHYBA.
Jakmile nevyhrávala, bylo to špatně.
Jakmile měla platit, změnila se pravidla, jen aby ona nemusela platit.
Jakmile ... Jakmile ...
Znáte to...

Tak se mi ani nedivte, že jsem se dnes ani zas tak na hlídání u sousedů netěšila.

Pátek řečený day-off

8:20 jsem zvonila na zvonek.
Kath byla ještě nahoře. Dolů přišla celá rozcuchaná a tak zůstala celý den, protože se nenechala učesat. No mě to nevadilo...
Chvíli se koukala na ranní pohádky, což mě vyhovovalo. Komu ne, že?...
Potom že budeme hrát Monopoly. Po půl hodině hraní jich a po 5 scénách, že tamto a tamto, neptejte se mne, kde byl problém, protože jsem to nepochopila, co se jí nelíbilo, se rozhodla na mne neskutečně řvát. No tak na mne vyřvala všechno možný, že to není fér, že jí nenechávám vyhrát, že musí platit, že jí nikdy nic nedám zadarmo.
Za chvíli se uklidnila, tak jsem mohly hrát dál, s tím, že mi vzala docela vítr z plachet a já jsem začala schválně špatně jezdit s kostkou, abych musela platit. No hra jako dělo... Stejně jsem někde udělala chybu, vším tam mrkla a odkráčela do kuchyně, kde "plakala". Nebrečela, jen dělala, jako že brečí.
Já jsem mezitím vše uklidila.
Potom jsem šla za ní a řekla jsem jí, že jestli bude chtít ještě někdy hrát Monopoly, takže je je budu hrát stejně špatně a budu podvádět jako ona. Ouuu, to jsem asi neměla, protože ten hysterák si nedovedete představit...
Potom se uklidnila a hrály jsme Wii. Celkem to šlo...
Šly jsme dělat palačinky. Moc se nám povedly a děkuji za pomoc méééé mamince, která za mnou příští týden přiletíííííí.....
Já jsem rychle uklidila kuchyni. Do toho mi volala Miki, že musí do práce a zda bych se nepostarala o nemocného Isaaca. No takže jsem hned, jak mile přišel Katherinin tatínek mazala domů, kde jsem teď s malým. Kouká se na televizi, tak jsem využila momentu na postěžování si...

A týden nekončí...

Pápá

Hezký víkend všem... 

Klárka

31. pátek

3. ledna 2011 v 21:44 | Klárka |  AUPAIR: Čtvrtý měsíc
Taky by nadpis mohl být:

Den blbec
Den, který zkazil celý rok
Den, který mi změnil pohled na svět
Jak jsem brečela15 minut před půlnocí

.
.
.
Takže asi Vám všem došlo, že tento článek nebude zrovna nejveselejší...
30.12. jsem opustila Jižní Čechy a jela do Prahy, protože jsme se Evčou vracely druhý den brzo ráno do Anglie, kterou jsme v Čechách chválily horem dolem - milí lidi, smějí se všude, moc se nekrade a kdesi cosi...
Popíšu Vám náš poslední den v roce. Den, na který se jen tak nezapomíná, dne, který mne osvítil, den, který mě usvědčil, že zábava na lusknutí prstu neexistuje, den, který byl totálně píp píp píp...

Jak začít. Asi ránem. Vstávala jsem ve 3:40, s tím, že máme být na letišti v půl páté. Takže jsme tam byli v pět, no nevadí. S Evčou jsme se sešly "na našem místě", kde jsme před deseti dny spaly...
Evička chuděra tam byla již od 4 hodin, pro jistotu...
No takže jsme běžely se odbavit. Fronta žádná, taky proč, když se přepážka měla zavírat za patnáct minut. 
No a to bychom nebyly my, kdyby se nám i tam něco nestalo. Nakráčela si tam taková nepříjemná baba (kolek pětatřiceti) a její ocásek manžílek a stoupli si před nás. Napíšu Vám, jak probíhal náš rozhovor. "K" jsem já, "B" je baba.

K: "Promiňte, ale fronta je tady."
B: "My už jsme tu jednou stáli."
K: "No to je blbý, teď tu stojíme my a momentálně jsme tu byly první."
B: "No ale my jsme tu měli problém a museli jsme odejít a znovu tu stát nebudeme!"
K: "No to už je váš problém, že jsme měli problém...
B: "... to teda náš problém není, je to chyba (píp) WizzAiru!!!

V tu chvíli ale už přistupovali v přepážce. No prostě píp. Kdyby jste jen viděli, tak by Vám bylo jasné, v jaké tónu jsme mluvily spolu.
U přepážky oxidovali déle, než je zdrávo. 
OK, neřekla bych půl slova, kdyby tam byla fronta sto lidí, ale fronta je skládala z Evičky a mne, a kdyby řekla, zda bychom je nepustily, že už tu jednou stáli. Ale ona si tam nakráčela, jako by jí ta přepážečka patřila, za ní si přiběhl ten její anglický manžílek, který nás potom nesledoval a očividně mu to nebylo...
Dalších dvacet minut jsme se děsila toho, že bude sedět v blízkosti nás v letadla, protože by bylo vystaráno na celý den.

Naštěstí neseděla. Naše letadlo mělo zpoždění, když jsme konečně začali rolovat, tak jsme asi po dvou kolečkách opět zaparkovali, že máme zmrzlá křídla. Tak nám je odmrazovali.

Když jsme přilétli do Londýna, tak jsme neměli přistavený východ nebo co, tak jsme museli čekat. Potom nám oznámili, že na letišti byl spuštěn požární alarm, takže budeme muset čekat, až se situace uklidní, no když za 1Ominut pilot hlásil, že letiště se muselo evakuovat a že to ještě nějakou chvíli potrvá, tak už jsme se smály s Evčou, že máme teda fakt na lítání smůlu...
Tak jsme aspoň pozorovaly, tak zachází s kufry při vykládání z letadla.

Když nás konečně pustili, tak pravděpodobně vystoupilo dalších tisíc lidí z jiných letadel, protože fronta na zkontrolování pasů trvala hodinu. 

OK, s Evičkou jsme uviděly naše kufry, tak jsme je s radostí dobíhaly. AHÁ.
Evička měla kufr rozpáraný. To si nedokážete ani představit. A ta rukujeť, za kterou celý kufr táhnete, nešla vysunout. No paráda. Moje zavazadlo bylo pro změnu bez zámku s cedulkou z pražského letiště, že byl zkontrolován. Tu tam měla i Eva. To bych opět nebyla já, kdybych si toto nechala líbit, takže jsem popadla Evu, která sice protestovala a tvrdila, že ten kufr domu dotáhne, a šly jsme na reklamace, kde nikdo nebyl. Když tam nikdo nebyl ani po dvaceti minutách, tak jsem došla za nějakou paní, která tam seděla v budce, ať tam někoho zavolá:
Paní v budce: "Na to nemám oprávnění. Nezlobte se."
Tak jsem potom došla za jinou paní, která zrovna procházela okolo. Ta vzala vysílačku a že už jsem někdo jde. 
Fajn, sice to trvalo dalších dvacet minut, každopádně ta paní to vyřídila. 
Zajímavá Vás výsledek? Mne taky. Eva prý dostane vyrozumění. No tak to jsem zvědavá...
Potom jsem Evu opět přemluvila, aby si koupila kufr, že s tím, co za sebou smykuje, by tak dotáhla akorát před letiště. Hned teda nechala na letišti 70liber a mohlo se vyrazit domů.

Cesta byla celkem bez problému. Autobus, vlak, metro, znovu metro, vlak, taxi nám pěkně na sebe navazovaly. Jen to bylo hrozně dlouhé a únavné. Přijely jsme domů, najedly jsme se usnuly na dvě hodiny, najedly jsme se a rozhodly jsme se, že pojedeme do Londýna.

To je přece přání každého desátého být na Silvestra v Londýně. všechny cestovky pořádají zájezdy do Londýna...

No takže jsme si našly spoje: musely jsme jet do města autem, protože od nás nám vlak nejel, jsem se ještě hezky projela po dálnici naposledy v roce 2010. V Readingu jsme si koupily lístky a čekaly na vlak. 
Cesta do Londýna byla bez problému, dostat se na Piccadilly Circus taky, potom jsme šly s davem na Trafalgar Square. Představte si milion + milion + 2 miliony lidí a dostanete tak odhadem počet lidí v Londýně. Musíte jít v davu, protože nemáte šanci vybočit. Fotila jsem, abych to potom mohla dát na blog. Natočila jsem i videa.
Z Trafalgar Square jsme se šly podívat k Big Benu. Tak ani nechoďte, pokud Vás teda tento článek neodradí od toho, abyste tam vůbec jeli. Okolí je zavřené a pokud se teda dostanete k tomu milionu lidí, kteří ve vměstnali na ten malinkatý, jediný prostor u něho, stejně rychle utečete, jako jsme utekly i my dvě nešťastnice jedny... Při cestě na zpět na T.S. jsme se dostaly do neskutečné tlačenice. Ty jsou většinou u otevřených ulic, kde máte šanci vidět půl obloučku z ohňostroje. Ok, my jsme se potřebovaly dostat na druhou stranu.
Bojovaly jsme, chvíli jsme se bály, že budeme ušlapané, protože šancí je hodně!!! No o tom nás zavřela skupina šesti vysmátých Indů, kterých je tam jako píp. No a potom nás začali ošahávat a předávat z ruky do ruky. My jsme se s Evčou držely pevně za ruce, protože jsme se rozhodně nechtěly od sebe odrhnout. Naštěstí jsme se z jejich náručí vymanily, jenže když jsme se prodraly až na druhou stranu té hromady lidí, tak jsme zjistila, že foťák je stále ošaháván těmi přistěhovalci. Nechci, aby to tu teď vyznělo nějak rasisticky, ale Indů tam bylo, jako by v Londýně dávali něco zadarmo, byli VŠUDE. Víc než všech okolo. Potom jsem se jich bála a bojím se jich do teď a už se nechci podívat do Indie... Nikdy. Píp, píp, píp...
No vrátím se k prvnímu momentu zjištění, že jsem bez mé oblíbené věcičky. Chtěla jsem se tam za nimi vrátit, jenže ve vteřině jsem si to rozmyslela. Ještě by mi něco udělala a mezi nimi bych se žádné pomoci nedovolala. Tak jsem šla k první policistovi, který stál 5 METRŮ od davu lidí a říkám mu, co se mi právě stalo. A on že se nesmí stěhovat. TAK PROČ JICH TAM BYLO TOLIK, KDYŽ ČLOVĚKU POTOM NEPOMŮŽOU?????!!!!

Pro vaši představu bylo asi 15 minut před jedenáctou. To znamená, že vy jste už pomalu ale jistě začali přichystávat skleničky na přípitek. Začaly mi přicházet novoroční smsky, já jsem odepisovala, že děkuji, že je to tu píp... a že mám mám půlnoc až za hodinu.

Potom jsme se teda vrátily na T.S., kde jsme měly celkem dobré místo a hlavně jsme si držely odstup od lidí, nejbližší k nám byli půl metru.

15 minut před naší půlnocí jsme začala brečet, že mě štve, jak jsou ti lidi hnusní, že jsem si to nezasloužila a já nevím, kde lidi chodí na tak pitomé nápady, že stejně jim foťák k ničemu nebude, protože nemají nabíječku, ani program do počítače...
Lidi okolo nás na mě soucitně koukali. Nevím, co si mohli myslet, ale mě to bylo celkem jedno.

Nad hlavami nám lítaly helikoptéry, z velkoplošných obrazovek na nás vyskočil moderátor a vše se schylovalo k novému roku. Ještě než se začalo odpočítávat, nějaký chlápek požádal svou přítelkyni o ruku, takže jsme všichni "museli" začít tleskat a ozvalo se OOOOOHHHHHH....

Začalo se odpočítávat. 3 - 2 - 1 - Happy New Year EveryOne!!!! A začal ohňostroj. To jsme se ovšem dozvěděli jen podle hluku, pohledu na obrazovky a podle pár záblesků nad domy.
Paráda.
Japonka za námi pískala Happy New Year na celé kolo, před námi si pokuřovali již asi pátého joita mariuhany, takže i když jste do třeba v životě nekouřili, v Londýně si zakouříte ostošest! 

Takže to shrnu. DO LONDÝNA NA SILVESTR NEJEZDĚTE. Je to zbytečné, protože domy jsou tam tak vysoké, že stejně nic nevidíte. Za dobré místo se považuje plac, kde vidíte z ohňostroje půl obloučku. Potom máte něco proti lidem jiné barvy pleti, třeba proti Indům, taky tam nejezděte. je jich tam více než dost. Pokud chcete kličkovat mezi odpadky, střepy a bůhví čím ještě, jeďte.

A abych byla upřímná. Nelituji, že jsem jela. Protože kdybych nejela, litovala bych toho. Člověk si hold nevybere. A abych byla ještě víc upřímná, že totiž píp, že jsem jela. Ale to už nezměním. 
Jsem zapřísáhlá, že už nikdy nebudu slavit toho Augusta, nebo jak se jmenuje ten poslední den v roce. 
Na Paddingtonu jsme čekaly hodinu a půl na vlak, protože nám ujel před nosem. Celou cestu vlakem jsem se modlila, abychom našly autíčko v takovém stavu, jakém jsme ho tam zanechali.
Od 1.1.2011 skutečně věřím na vyšší síly.

A abych to trošku odlehčila a vy jste se i nad článkem zasmáli, tak dodám:

Evička se celou dobu smála a kritizovala vykládání kufrů a měla k tomu neskutečné komentáře...
Já jsem do Londýna jela se zámkem na batohu, aby mi nikdo nic neukradl.

A předsevzetí?

Mám a dodržím.

Pápůůáá

Vaše Klárka

P.S. Šťastný nový rok nepřeji, takže jako by se stalo Jenom abyste zůstali nohama pevně na zemi a usmívali jste se na svět i v horších chvílích...