Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

První článek

13. června 2010 v 20:22 | Klárka
Vlastně druhý, protože se mi ten první omylem smazal. Takže ještě jednou...
Jmenuji se Klára. Je mi devatenáct let (to na úvod stačí, ostatně v dalších řádcích se o mně dozvíte více).
1.června 2010, na Den dětí, jsem složila zkoušky dospělosti, tedy maturitu na Gymnáziu olympijských nadějí. Většina mých spolužáků měla nebo má před sebou přijímačky na vyskou školu, jiní jdou na jazykovku a jiní se bohužel dále připravují na maturitu.
Věřím, že se všichni strefí do svého cíle, a přeji jim k tomu hodně štěští...
Zpět ke mně... Co čeká mne?
Někdy v září jsem se rozhodla, že na vyskou školu nepůjdu. Proč? Protože stále nemám představu o tom, co bych chtěla dělat. Proto mi přijde zbytečné jít na VŠ jen kvůli tomu, že tam jdou všichni a protože je to víceméně nutnost po gymplu...
Vyhrála to jazykovka.
Doma jsem oznamila, že se "vejška" odkládá a že jdu studovat angličtinu a španělštinu na jazykovku. Nejdřív se tento nápad moc nelíbil. Takže jsem podala svoje důvody - nebudu přece jeden rok na škole jen proto, že se na ně normálně chodí, a abych za rok šla na jinou školu, to bych taky mohla zkoušet své štěstí do šestadvaceti a potom zjistit, že mě vlastně bavila nejvíce ta první vejška a jet na novo... A že se flákat nabudu - budu chodit na brigády, pilně se učit angličtinu, přidám se další jazyk a to španělštinu, která mě láká už hodně dlouho...
No a tak jsem si sedla s mamkou k internetu a společně jsme hledaly nevhodnější jazykovku. Našly jsme ji v Praze, zjistily jsme Den otevřených dveří...
Jenže tento nápad mi vydržel přibližně tak měsíc.
Bude opravdu jazykovka to ono pro mne? Nebudou to vyhozené peníze?
Vloudil se mi menší červík do hlavy, který mi nakousal dávno uzavřený šuplík s nápisem au-pair. O práci au-pair jsem uvažovala hodně dávno a chtěla jsem se jí stát už několikrát, ale pořád jsem nesplňovala některé požadavky...
Postupně se z červíka stal červ, zjistila jsem si více informací na stránkách StudentAgency (této agentuře budu dělat větší reklamu, myslím, že jí to vadit nebude).
"Cože? Do Anglie? Vždyť jsi chtěla na jazykovku?", reagovala mamka. Začalo vysvětlování, že v Anglii budu mít větší možnost se naučit lépe mluvit, budu v neustálém kontaktu s jazykem, budu se starat o děti...
No jenže jak to tak bývá... při zjišťování dalších informací na Student Agency jsem klikala a klikala, až jsem se doklikala na au-pair v USA... Hmmm... Jenom starost o děti? Příspěvěk na školu? To zní dobře... To zní až moc dobře... Rodinko?
"To nemyslíš vážně?!! To si z nás děláš legraci? Do Ameriky? Do té Ameriky? Víš, jak dlouho se tam jede? Teda letí? A co když budeš něco potřebovat? Jak se asi za tebou dostaneme?.... A..."
A došly mamčiny argumenty. Přesvědčila jsem jí, že práce au-pair v USA je po celkové stránce výhodnější - podle Student Agency americká au-pair má opravdu na starosti jen děti a práci kolem nich, projde školením, chodí do školy, na kterou jí rodina přispívá 500 dolarů...
No zkrátka to zní jako rok v pohádce... Pohádka je v uvozovkách... Vím, že to tak ve skutečnosti nebude. Alespoň na začátku. Budu mít problémy rozumět, nebudu vědět, kde co je, zvyknout si na rozdílný život v pravé americké rodině, děti mě nebudou poslouchat...
No panebože, do čeho jsem se pustila... 
Rok někde, ještě nevím kde, sama... Mamka měla pravdu... Americká angličtině je úplně jiná, než ta anglická a co potom ta školní... Ne, tak ze školní angličtiny jsem se, doufám, vymanila pomocí sugestopedického kurzu (o něm Vám napíšu určitě později), ale stejně...
No tak dost...
Konec podceňování... 
No jo... Jenže ono se to snadno napíše a hůř provádí...
Nejhorší období jsem měla, když se uzavíraly přihlášky na vejšky. To se mi honily myšlenky hlavou, zda jsem se rozhodla správně. Teď už není cesty zpět. Nemůžu na VŠ, nemám podanou přihlášku ani do té blbé Ameriky... Co já budu dělat?!... Nikam nechci, půjdu na tu jazykovku...
Naštěstí moje zlatá mamka, která byla ze začátku proti, mě začala podporovat... Zaháněla černé myšlenky, zkoušela z angličtiny (jenže mi nerozuměla, takže jsem vlastně mohla plácat, co jsem chtěla, stejně to bylo pro moji mamku naprosto perfektní), pomáhala mi vyplňovat přihlášku k au-pair pobytu... Moje mamka je prostě perfektní... 
Ale celkově se k tomu moje rodina postavila parádně. Podporují mě ve všem, co dělám a nebo chci udělat...
Děkuji Vám....
A co mí kamarádi?  "Jéé, tak to já za tebou přijedu..."
                               "Au-pair? Co to je? Jako že se budeš starat o děti, jo? Tak to je super..."
                               "Vážně? A kde budeš?"
                               "To nejdeš na vejšku?"
Některé dokonce napadlo, že by mohli jet se mnou... Jenže to skončilo jen u nápadu a žádné realizace, nebo u né zrovna čistého trestního rejstříku...

Takže jedu sama... Do velké Ameriky... 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mamínka mamínka | 15. června 2010 v 17:03 | Reagovat

Moc moc ti držím pěsti :-)

2 Fiera Fiera | Web | 6. listopadu 2010 v 20:45 | Reagovat

wow. Páni, když jsem byla mladší chtěla jsem studovat rok na střední v Americe a pak, když jsem trošku vyrostla, že pojedu do Ameriky dělat Au-pair. Ještě jsem se k tomu nedostala. A nemyslím, že bych se dostala, jelikož mi poslední dobou malé děti lezou dost na nervy. I když zase záleží na tom, co to je za děti. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama