Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Obyčejný den?

14. června 2010 v 20:32 | Klárka
Ráno jsem se probudila okolo půl desáté. Paráda, co? Ležela jsem ještě tak patnáct minut a přemýšlela, co bych tak dělala, kdyby byl normální den.

Vstávala bych ve 4:45, tak pět minut bych se přemlouvala, abych konečně vylezla z postele a něco začala dělat. Došla bych si na záchod , dala vařit vodu na čaj, šla do koupelny, umyla se, nasadila bych si oči ( pro ty, kteří nevědí - kontaktní čočky - bez nich bych nedošla zpátky do svého pokoje, znám cestu jenom do koupelny). Potom bych si udělala něco dobrého k snídani - hmmm, dneska by to byl chleba se sýrem, nalila bych si čaj a přesunula bych se zpět do pokoje a zapnula televizi, kde v pět hodin běží Sama doma. Snídala bych a mezitím poslouchala, co je důležité při kojení a podle čeho si mám vybrat porodnici. Zajímavé. Vážně. Pro devatenáctiletou holku, která se chystá do školy, opravdu přínosné. (Už Tě, Metli, chápu, proč ses mi pořád smál, když jsem říkala, co bylo v Sama doma. Je to opravdu vtipné). No potom bych běžela do koupelny, vyčistila zuby, v rámci možností učesala a běžela zpátky, abych na sebe něco hodila a případně zabalila tašku do školy. To už bychom doma strašili dva- Ríša ( můj step-father) a já (již v lepším stavu než před půl hoďkou). Pokud by mi zbyl čas, uklidila bych si pokoj (dnes asi ne, byla jsem unavená i v půl desátý, natož v půl šestý). V 5:45 bych s Ríšou opouštěla byt, na chodbě bychom potkali paní Hubenou a jeli všichni společně dolů výtahem a čekali na Petra, který nás vozí na nádraží. Do vlaku bych nastupovala chvíli po šesté, do školy bych přišla okolo 7:15 a měla bych matiku. No jo, pondělní nultá hodina... A hned matika... Parádní vstup do nového týdne. (Po každé hodině jsem si pokládala otázku - k čemu mi to v životě bude - elipsa, posloupnosti a já nevím, co ještě všechno... S Ríšou jsem se vsadila, že už to v životě nepoužiju. Prohrála jsem okamžitě. Prý to jednou budu vysvětlovat mým dětem. No jo, ale to už to dávno nebudu umět a představa, že bych se to znovu učila, mě popravdě děsí.) Ale zpět k mému normální dnu. V myšlenkách jsem se dostala na půl desátou (momentálně ležím ještě v posteli). Co bych dělala? Končila by mi poslední dopolední hodina, rychle bych se balila a běžela za trenérem do kabinetu, abych vyjistila, kam půjdeme na trénink. Jasný, na stadion. Takže běžím do skříňky, házím věci do batohu, hledám Ondru Marušku a společně jdeme na trojku, která je jako vždy přeplněna sportovci z Gonu. Sem tam se ozvou nějaké narážky od cizích lidí, kam to všichni jedeme a zda se umíme chovat. Ale nejčastější slovo v autobuse je : "S dovolením?!" ...
Na tréninku bych se protahovala, posilovala, neběhala.
Potom bych pozvala Ondru na oběd do školní jídelny (co asi dneska měli??), jenže to by se mu nelíbilo, takže by on pozval mě (do školní jídelny). Kdo neví, nepochopí.
No a od 12 do 16 bych seděla ve škole. Potom bych letěla na trénink. Ale ne na svůj, ale trénovat děti....
V půl šestý bych opouštěla stadion a šla volným krokem přes město na vlak. Stavěla bych se v dm drogerii a koupila bych si Fair Trade čokoládovou tyčinku, nasedla do vlaku a doma bych se učila.... 

Jenže teď? Ve tři čtvrtě ale mě trochu překvapily klíče v zámku, takže jsem vstala a šla se podívat. A on to Ríša. Ani pořádně nevím, co chtěl doma, jen mě požádal, zda bych na jeho počítači nemohla čas od času odkliknout "Pokračovat", na to jsem řekla, že jo, a odešel. Namazala jsem si snídani, klikla "Pokračovat" a šla si ji v klidu sníst do postele. Četla jsem si knížku (televizi jsem vypnula poté, co jsem zjistila, že tam není Sama doma). Dekameron. Rozhodla jsem se, že po maturitě začnu číst. V knihovně jsem si teda půjčila Dekameron. 708 stránek! Myslela jsem si, kolik budu mít času. Jenže nějak ho stále postrádám, takže jsem teprve na stránce 23. Ale zpět k mému dni. 
Po snídani jsem cestou do kuchyně klikla "Pokračovat" a pokračovala dál. Vyklidila jsem myčku. Šla se umýt a vyčistit si zuby.
Klikla "Pokračovat". Klikla "Pokračovat". Klikla "Pokračovat". Klikla "Pokračovat". 
Ustlala jsem si a založila jsem si galerii na svém blogu.
Potom jsem zjistila, že tak trochu nestíhám. Klikla "Pokračovat". Rychle jsem si
zabalila věci na trénink, klikla "Pokračovat" a letěla na autobus. Na zastávce jsem potkala Lenku, manželku mého bratrance, takže jsme spolu celou cestu autobusem propovídaly. 
V Českých Budějovicích jsem si došla na alergo, kam teď chodím kvůli autovakcínám, potom jsem si došla do knihkupectví a koupila si knížku American Life (26stránek) z edice Penguin Readers. Tyto knížečky jsou fajn hlavně kvůli angličtině. A dají se koupit i s cédéčkem. 
Potom jsem nakoupila v déemku a šla na stadion. Prohodila jsem pár slov s Luckou a Pepou a potom jsem musela dopsat docházku za minulou středu. Chvíli jsem si potom povídala s Tomášem a domluvili jsme se na sobotu. No a pak se začaly scházet děti, takže jsem se musela začít věnovat jim. 
Dneska se jich sešlo 16 a docela zlobily, takže běhaly a běhaly. Chudinky. Ale zasloužily si to. Ale musela jsem je na konci tréninku pochválit, protože jinak byly šikovné. Stejně doufám, že už ve středu přijde Pája.
No a zbytek dne byl stejný jako normální den...

Jen ve vlaku jsem si přečetla celou novou knížku místo učení.

Stejně je to divné, že vlastně nic nemusím. Jen jet na trénink na na elergo. To je vše...

Nějak si na to nemůžu zvyknout a myšlenkami jsem pořád ve škole a mezi lidmi, se kterými jsem strávila ty čtyři roky... celou  dobu jsem se na to těšila ( na to nic) a teď se nějak nemůžu odpoutat.
Radek mi na tréninku řekl: "Ahoj bývalá spolužačko, hele teď už nás nic nespojuje, teď už vlastně spolu nejsme nic..." Stejně si ke mě sedl a půl hodiny jsme si povídali. Neměl pravdu. Pojí nás stejné zážitky, které jsme prožili ve škole a na jednou školním výletě, ale tam si nějak Radka nemůžu vybavit, takže výlet počítat nebudu... Ale prostě to pouto tam je a basta. Příště by mohl říct: "Ahoj má kamarádko..." Dnes to neřekl. Ale asi tak šestkrát mě pozdravil: "Ahoj Klárko." Ráďo, krásné...

No ale ne. Vlastně konec není stejný. Já se neučím.... Neučím.... Píšu Vám...

Ale pro dnešek končím.

Mějte se krásně tak jako já,

Klárka

P.S. Dneska mi přišla první zpráva z mého blogu, kterou mi může poslat všichni. Stačí ji napsat tady vlevo a odeslat. 
Ve zprávě bylo napsáno:  "jdnwpcw"  a poslala jsem si ji sama, abych věděla, zda to funguje. Funguje. Takže posílejte, posílejte, ale prosím smysluplnější než mé "jdnwpcw" .
Nebo můžete vkládat komentáře...
Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama