Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Kultura nade vše

15. června 2010 v 18:46 | Klárka
Dneska jsem musela vstávat dřív. Jela jsem totiž do Krumlova. Mamka mě požádala, jestli bych nejela jako její doprovod. Jela jsem totiž s třídou dětí na prohlídku města, kterou tam měla mamka domluvenou s paní průvodkyní. Řekla jsem si proč ne, vždyť to může být i docela fajn. Krumlov mám moc ráda, ale vlastně o něm nic nevím, tak se i něco nového dozvím, a děti snad zlobit nebudou.
A měla jsem i docela pravdu. Průvodkyně byla hodná, děti víceméně také. Teda až na pár výjimek. Ale z tréninků jsem zvyklá, takže mě zas až tak nepřekvapilo, že děti nedávaly pozor, i když se průvodkyně velmi snažila. Měla jsem pocit, že výklad zajímá nejvíc mě. Aktivně jsem vyplňovala do pracovního sešitu, ale zároveň jsem sledovala malé raubíře...
Ale co, jsou to děti a potřebují prostor... 
Nejvíce jsem se nasmála při hlášce jednoho žáka, jméno si opravdu nepamatuji. Procházeli jsme okolo anglického knihkupectví. Na ceduli bylo napsáno "BOOKS"  a ten dotyčný zakřičel: "Paní učitelko, tady se boxuje!"
Chvíli jsem přemýšlela, jak přišel zrovna na to, že se v tomto obchodě boxuje, ale potom jsem uviděla ceduli a došlo mi to.
Jen pro upřesnění. Mamka učí malé děti ve zvláštní škole, takže když něco čtou, tak nahlas, aby bylo vidět-slyšet, že čtou. (Nechci, aby to vyznělo jako výsměch nebo podobně. Jsou šikovné. Ale abyste pochopili, jak z books vznikne box.)
Ale jeden kluk byl opravdu bystrý, takže když se paní průvodkyně na něco zeptala, okamžitě měl pro ni odpověď, protože si to rychle přečetl na vývěskách a podobně. Jednou se ale sekl. Zrovna jsme byli u muzea tortury a padla otázka, co si myslíme, že se zde nachází. Jeho rychlá odpověď byla, že je zde muzeum kultury. Ale to byla asi jeho jediná chyba.
Na konci nás všechny naše milá průvodkyně odměnila leporelem Regionálního muzea v Českém Krumlově a lízátky.
Stavěli jsme se ještě v cukrárně.

Odpoledne jsem po dlouhé době navštívila mateřskou školku. Naše Viktorka měla besídku. A to byl teprve kulturní zážitek.
No naše Vikule byla samozřejmě úžasná. Mávala, zpívala, hrála rybu, recitovala, volala, že jí nejde sundat prstýnek, pózovala, jakmile zjistila, že je focena. 
Ale paní učitelky. Sladké paní učitelky, které mávaly, zpívaly, hrály všechno, recitovaly, volaly na děti, hrály na kytaru a na klavír. Dvě paní učitelky a byly vidět víc jak těch dvacet pětiletých dětiček... 
No z besídky jsem odcházela přeslazená, ale s pocitem, že jsou v mateřské školce velmi šikovné dětičky. 
Na závěr jsem od Viktorky dostala sladkou ulepenou pusinku a zbytek dne se asi budu usmívat od ucha k uchu a přetvařovat se a pitvořit.

Než půjdu dát své dítě do školky, podívám se na jejich besídku, přesněji řečeno na paní učitelky...

Pro dnešek konec,
pápůůa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama