Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Červen 2010

Nespím

15. června 2010 v 0:31 | Klárka
Co já budu dělat? 
Nebudu jim rozumět.
Budou nesympatičtí.
Nepadneme si do oka.
Hmmm. Co potom?

Kdybych jela aspoň s někým.

Dneska mi Špícova sestra Hanča oznámila, že brácha nejede. Chvíli o tom uvažoval, že by jel se mnou. Škoda...
Pomalu jsem si začala zvykat na myšlenku, že pojedeme dva. 
Hold jsem v tom opět úplně sama. Sama samotinká... 

Ale já se tam těším. Nejvíce se bojím té angličtiny. 

Tak a teď jsem se rozhodla. Každý den budu sedět u internetu na nahrávat se na Central English a to by bylo, abych nemluvila! A číst ještě víc než čtu. Znovu si přečtu Love Actually, pořádně si naposlouchám American Life a bude... (Dekameron str.23. Stále.)

To by bylo, aby nebylo.

Jen budu muset otravovat Ríšu, aby mi půjčil sluchátka s mikrofonem k počítači. A budu mu muset ještě připomenout kalendář- poprosila jsem ho včera o přibití hřebíčku na kalendář. Při nedělním uklízení jsem původní, mnou přibitou velkou jehlu (hřebík jsem nenašla) omylem vytrhla, takže mi kalendář leží na zemi. 
Ale pozor- Opět mám na zdi "Around the world", neboli mapu světa s pohledy, kde všude jsem byla. Je to opět krásný!!! A proč opět? Před měsícem mi to ze zdi upadlo i s malbou... Bylo to tam přilepené jen tou "žvýkačkou" na to určenou a nějak to nevydržela (asi ztvrdla)... 

No, přišla jsem na jiné myšlenky, takže si půjdu lehnout.
Zítra (jejda, vlastně dneska) jedu do Českého Krumlova s mamčinou třídou na prohlídku města. Budu paní učitelka. A to chce hodně síly. Zítra-dneska vstávám už v půl sedmé.

Mimochodem. Metla nepíše. On je teď pracovně vytížený, takže nemá čas. Ale odepsat by mohl!!!
Chtěla jsem se s ním domluvit na vodě, takže se voda asi nekoná...

Ale napsal mi Čenda. No napsal. Pozval mě někam, ale nějak jsme se nestačili domluvit, protože jsem mu naspala, že ve středu po tréninku nemůžu a on už neodepsal. Ale nabídla jsem mu jiné řešení... Tak já fakt nevím...

No a ještě by měl napsat Martin. Ten taky nepíše... Pracovní vytížení...

Dobrou noc...

P.S. Těch hvězdiček je 122. Původně to bylo myšleno jako já s 50 hvězdami představující US, ale když je jich 122? Hmmm, to fakt nevím.

A mám nového kamaráda. Lítá mi tu před monitorem velikej komár(ten neštípající) a teď přistál na "Num Lock"

Jo a to jsme ještě chtěla napsat. Dneska jsem si navrhla vlastní tričko na blog.cz. Mělo by přijít do pěti dnů, takže se potom určitě vyfotím....

Konec a mé slavné pápůůáá

Obyčejný den?

14. června 2010 v 20:32 | Klárka
Ráno jsem se probudila okolo půl desáté. Paráda, co? Ležela jsem ještě tak patnáct minut a přemýšlela, co bych tak dělala, kdyby byl normální den.

Vstávala bych ve 4:45, tak pět minut bych se přemlouvala, abych konečně vylezla z postele a něco začala dělat. Došla bych si na záchod , dala vařit vodu na čaj, šla do koupelny, umyla se, nasadila bych si oči ( pro ty, kteří nevědí - kontaktní čočky - bez nich bych nedošla zpátky do svého pokoje, znám cestu jenom do koupelny). Potom bych si udělala něco dobrého k snídani - hmmm, dneska by to byl chleba se sýrem, nalila bych si čaj a přesunula bych se zpět do pokoje a zapnula televizi, kde v pět hodin běží Sama doma. Snídala bych a mezitím poslouchala, co je důležité při kojení a podle čeho si mám vybrat porodnici. Zajímavé. Vážně. Pro devatenáctiletou holku, která se chystá do školy, opravdu přínosné. (Už Tě, Metli, chápu, proč ses mi pořád smál, když jsem říkala, co bylo v Sama doma. Je to opravdu vtipné). No potom bych běžela do koupelny, vyčistila zuby, v rámci možností učesala a běžela zpátky, abych na sebe něco hodila a případně zabalila tašku do školy. To už bychom doma strašili dva- Ríša ( můj step-father) a já (již v lepším stavu než před půl hoďkou). Pokud by mi zbyl čas, uklidila bych si pokoj (dnes asi ne, byla jsem unavená i v půl desátý, natož v půl šestý). V 5:45 bych s Ríšou opouštěla byt, na chodbě bychom potkali paní Hubenou a jeli všichni společně dolů výtahem a čekali na Petra, který nás vozí na nádraží. Do vlaku bych nastupovala chvíli po šesté, do školy bych přišla okolo 7:15 a měla bych matiku. No jo, pondělní nultá hodina... A hned matika... Parádní vstup do nového týdne. (Po každé hodině jsem si pokládala otázku - k čemu mi to v životě bude - elipsa, posloupnosti a já nevím, co ještě všechno... S Ríšou jsem se vsadila, že už to v životě nepoužiju. Prohrála jsem okamžitě. Prý to jednou budu vysvětlovat mým dětem. No jo, ale to už to dávno nebudu umět a představa, že bych se to znovu učila, mě popravdě děsí.) Ale zpět k mému normální dnu. V myšlenkách jsem se dostala na půl desátou (momentálně ležím ještě v posteli). Co bych dělala? Končila by mi poslední dopolední hodina, rychle bych se balila a běžela za trenérem do kabinetu, abych vyjistila, kam půjdeme na trénink. Jasný, na stadion. Takže běžím do skříňky, házím věci do batohu, hledám Ondru Marušku a společně jdeme na trojku, která je jako vždy přeplněna sportovci z Gonu. Sem tam se ozvou nějaké narážky od cizích lidí, kam to všichni jedeme a zda se umíme chovat. Ale nejčastější slovo v autobuse je : "S dovolením?!" ...
Na tréninku bych se protahovala, posilovala, neběhala.
Potom bych pozvala Ondru na oběd do školní jídelny (co asi dneska měli??), jenže to by se mu nelíbilo, takže by on pozval mě (do školní jídelny). Kdo neví, nepochopí.
No a od 12 do 16 bych seděla ve škole. Potom bych letěla na trénink. Ale ne na svůj, ale trénovat děti....
V půl šestý bych opouštěla stadion a šla volným krokem přes město na vlak. Stavěla bych se v dm drogerii a koupila bych si Fair Trade čokoládovou tyčinku, nasedla do vlaku a doma bych se učila.... 

Jenže teď? Ve tři čtvrtě ale mě trochu překvapily klíče v zámku, takže jsem vstala a šla se podívat. A on to Ríša. Ani pořádně nevím, co chtěl doma, jen mě požádal, zda bych na jeho počítači nemohla čas od času odkliknout "Pokračovat", na to jsem řekla, že jo, a odešel. Namazala jsem si snídani, klikla "Pokračovat" a šla si ji v klidu sníst do postele. Četla jsem si knížku (televizi jsem vypnula poté, co jsem zjistila, že tam není Sama doma). Dekameron. Rozhodla jsem se, že po maturitě začnu číst. V knihovně jsem si teda půjčila Dekameron. 708 stránek! Myslela jsem si, kolik budu mít času. Jenže nějak ho stále postrádám, takže jsem teprve na stránce 23. Ale zpět k mému dni. 
Po snídani jsem cestou do kuchyně klikla "Pokračovat" a pokračovala dál. Vyklidila jsem myčku. Šla se umýt a vyčistit si zuby.
Klikla "Pokračovat". Klikla "Pokračovat". Klikla "Pokračovat". Klikla "Pokračovat". 
Ustlala jsem si a založila jsem si galerii na svém blogu.
Potom jsem zjistila, že tak trochu nestíhám. Klikla "Pokračovat". Rychle jsem si
zabalila věci na trénink, klikla "Pokračovat" a letěla na autobus. Na zastávce jsem potkala Lenku, manželku mého bratrance, takže jsme spolu celou cestu autobusem propovídaly. 
V Českých Budějovicích jsem si došla na alergo, kam teď chodím kvůli autovakcínám, potom jsem si došla do knihkupectví a koupila si knížku American Life (26stránek) z edice Penguin Readers. Tyto knížečky jsou fajn hlavně kvůli angličtině. A dají se koupit i s cédéčkem. 
Potom jsem nakoupila v déemku a šla na stadion. Prohodila jsem pár slov s Luckou a Pepou a potom jsem musela dopsat docházku za minulou středu. Chvíli jsem si potom povídala s Tomášem a domluvili jsme se na sobotu. No a pak se začaly scházet děti, takže jsem se musela začít věnovat jim. 
Dneska se jich sešlo 16 a docela zlobily, takže běhaly a běhaly. Chudinky. Ale zasloužily si to. Ale musela jsem je na konci tréninku pochválit, protože jinak byly šikovné. Stejně doufám, že už ve středu přijde Pája.
No a zbytek dne byl stejný jako normální den...

Jen ve vlaku jsem si přečetla celou novou knížku místo učení.

Stejně je to divné, že vlastně nic nemusím. Jen jet na trénink na na elergo. To je vše...

Nějak si na to nemůžu zvyknout a myšlenkami jsem pořád ve škole a mezi lidmi, se kterými jsem strávila ty čtyři roky... celou  dobu jsem se na to těšila ( na to nic) a teď se nějak nemůžu odpoutat.
Radek mi na tréninku řekl: "Ahoj bývalá spolužačko, hele teď už nás nic nespojuje, teď už vlastně spolu nejsme nic..." Stejně si ke mě sedl a půl hodiny jsme si povídali. Neměl pravdu. Pojí nás stejné zážitky, které jsme prožili ve škole a na jednou školním výletě, ale tam si nějak Radka nemůžu vybavit, takže výlet počítat nebudu... Ale prostě to pouto tam je a basta. Příště by mohl říct: "Ahoj má kamarádko..." Dnes to neřekl. Ale asi tak šestkrát mě pozdravil: "Ahoj Klárko." Ráďo, krásné...

No ale ne. Vlastně konec není stejný. Já se neučím.... Neučím.... Píšu Vám...

Ale pro dnešek končím.

Mějte se krásně tak jako já,

Klárka

P.S. Dneska mi přišla první zpráva z mého blogu, kterou mi může poslat všichni. Stačí ji napsat tady vlevo a odeslat. 
Ve zprávě bylo napsáno:  "jdnwpcw"  a poslala jsem si ji sama, abych věděla, zda to funguje. Funguje. Takže posílejte, posílejte, ale prosím smysluplnější než mé "jdnwpcw" .
Nebo můžete vkládat komentáře...
Konec

Jak to probíhá

13. června 2010 v 22:04 | Klárka |  AUPAIR
Jakmile jsem byla rozhodnutá, že se stanu au-pair, nastoupila jsem do vlaku. První zastávka byla na stránkách agentury Student Agency. Zjistila jsem si zde hodně informací - co bude mojí náplní práce, co mě všechno čeká před odletem...
Druhá zastávka byla samozřejmě již v agentuře. Slečna mě seznámila s fakty, které jsem již znala, ale nevěděla jsem, že Student Agency spolupracuje v americkou agenturou Cultural Care Au-pair, které posílá všechny materiály, které musím vyplnit, a na jejíž stránkách budu muset vyplnit on-line přihlášku (to byl taky očistec)...
Dostala jsem papírovou část přihlášky, to znamená - jednu část musela vyplnit moje lékařka, další byly reference (Children Reference - dokládají, že umím pracovat s dětmi), které mi vypisovali mí známí, které jsem poprosila (trenér, Pája, se kterým trénuji "naše dětičky", ředitelka školy, kde jsem připravovala děti na školní závody, Kristýnka a teta Květa). Jejda, co bylo další? Hmm, jo jasný- popis mého charakteru, kterou mi vyplňovali můj nejlepší kamarád Metla, který je naprosto úžasný a mám ho moc ráda, a kamarádka Lenka, učitelka angličtiny ve škole Lingo, která není jen tak ledajakou učitelkou. Dále jsem musela podepsat podmínky a pravidla, které budu dodržovat.
Musela jsem si vyžádat výpis z trestného rejstříku, stojí to 50Kč, okopírovat si řidičák a pas a maturitní vysvědčení. Ještě dvě pasové fotografie a alespoň šest fotografií nalepených na A4. To bych ale nebyla já, kdybych jen tak ty fotky nalepila, takže jsem vytvořila knížku.
To je asi všechno. Teda ta papírová část.
Čekala mě ještě on-line přihláška na stránkách americké agentury. Skládá se z 10 kroků. Musela jsem se zaregistrovat, vyplnila jsem hlavní údaje o sobě, v dalších krocích se ptali na práci s dětmi, moje koníčky, školu, zdraví, nahrávala jsem fotografie a video, které jsem točila v Českých Budějovicích. Úkolem videa je, aby se budoucí au-pair představila a dokázala, že je schopna mluvit anglicky. Snad jsem se představila co nejlépe...

Když jsem měla vše, opět jsem se zastavila ve Student Agency. Podepsat smlouvu. Jenže než jsem jí mohla podepsat, tak jsem byla "zkoušena". Jsem si říkala, sotva jsem skončila ve škole, tak další zkouší. Musela jsem prokázat, že jsem mluvící v angličtině. Hanka, která mě vypravuje do Ameriky, se mě ptala na všechno možné - proč se chci stát au-pair, jaký mám vztah s rodinou, jaké zkušenosti mám s dětmi, plány do budoucna... Párkrát jsem nerozuměla, ale prošla jsem. Poté mě čekaly psycho testy - 75 otázek na jedno brdo... 
Potom jsme zkontrolovaly on-line přihlášku, jestli náhodou něco nechybí. Nechybělo.
Ještě jsem musela vyplnit jeden papír, kde jsem vypisovala místo odletu, do jakého chci státu, do jaké rodiny, zda by mi nevadilo, když budu pracovat v neuplné rodině, či v rodině homosexuálů a podobně... Až doma jsem si uvědomila uvědomila, že by bylo opravdu velmi zajímavé žít jen s otcem nebo s gayi či lesbičkami. Představa je opravdu velmi zajímavá......
 No a už nezbývalo nic jiného, než zaplatit 1OOO Kč za registraci, podepsat smlouvu a poděkovat.
Nyní už jen čekám. Teď už to totiž nezáleží na mě, ale na mých dokumentech a na rodině v USA, které se zalíbím...
Ještě mě čeká ale telefonát od rodiny. Toho se docela bojím... Bude to první kontakt s rodinou. V Agency jsem dostala brožuru, ve které radí, na co všechno se jich mám ptát... Ale stejně... Rozhodně o tom napíšu celý samostatný článek, protože to bude událost...


Takže pokud se chcete stát au-pair, toto všechno Vás čeká... A to je jen začátek... A za tímto začátkem následuje další, zcela jiný začátek.

První článek

13. června 2010 v 20:22 | Klárka
Vlastně druhý, protože se mi ten první omylem smazal. Takže ještě jednou...
Jmenuji se Klára. Je mi devatenáct let (to na úvod stačí, ostatně v dalších řádcích se o mně dozvíte více).
1.června 2010, na Den dětí, jsem složila zkoušky dospělosti, tedy maturitu na Gymnáziu olympijských nadějí. Většina mých spolužáků měla nebo má před sebou přijímačky na vyskou školu, jiní jdou na jazykovku a jiní se bohužel dále připravují na maturitu.
Věřím, že se všichni strefí do svého cíle, a přeji jim k tomu hodně štěští...
Zpět ke mně... Co čeká mne?
Někdy v září jsem se rozhodla, že na vyskou školu nepůjdu. Proč? Protože stále nemám představu o tom, co bych chtěla dělat. Proto mi přijde zbytečné jít na VŠ jen kvůli tomu, že tam jdou všichni a protože je to víceméně nutnost po gymplu...
Vyhrála to jazykovka.
Doma jsem oznamila, že se "vejška" odkládá a že jdu studovat angličtinu a španělštinu na jazykovku. Nejdřív se tento nápad moc nelíbil. Takže jsem podala svoje důvody - nebudu přece jeden rok na škole jen proto, že se na ně normálně chodí, a abych za rok šla na jinou školu, to bych taky mohla zkoušet své štěstí do šestadvaceti a potom zjistit, že mě vlastně bavila nejvíce ta první vejška a jet na novo... A že se flákat nabudu - budu chodit na brigády, pilně se učit angličtinu, přidám se další jazyk a to španělštinu, která mě láká už hodně dlouho...
No a tak jsem si sedla s mamkou k internetu a společně jsme hledaly nevhodnější jazykovku. Našly jsme ji v Praze, zjistily jsme Den otevřených dveří...
Jenže tento nápad mi vydržel přibližně tak měsíc.
Bude opravdu jazykovka to ono pro mne? Nebudou to vyhozené peníze?
Vloudil se mi menší červík do hlavy, který mi nakousal dávno uzavřený šuplík s nápisem au-pair. O práci au-pair jsem uvažovala hodně dávno a chtěla jsem se jí stát už několikrát, ale pořád jsem nesplňovala některé požadavky...
Postupně se z červíka stal červ, zjistila jsem si více informací na stránkách StudentAgency (této agentuře budu dělat větší reklamu, myslím, že jí to vadit nebude).
"Cože? Do Anglie? Vždyť jsi chtěla na jazykovku?", reagovala mamka. Začalo vysvětlování, že v Anglii budu mít větší možnost se naučit lépe mluvit, budu v neustálém kontaktu s jazykem, budu se starat o děti...
No jenže jak to tak bývá... při zjišťování dalších informací na Student Agency jsem klikala a klikala, až jsem se doklikala na au-pair v USA... Hmmm... Jenom starost o děti? Příspěvěk na školu? To zní dobře... To zní až moc dobře... Rodinko?
"To nemyslíš vážně?!! To si z nás děláš legraci? Do Ameriky? Do té Ameriky? Víš, jak dlouho se tam jede? Teda letí? A co když budeš něco potřebovat? Jak se asi za tebou dostaneme?.... A..."
A došly mamčiny argumenty. Přesvědčila jsem jí, že práce au-pair v USA je po celkové stránce výhodnější - podle Student Agency americká au-pair má opravdu na starosti jen děti a práci kolem nich, projde školením, chodí do školy, na kterou jí rodina přispívá 500 dolarů...
No zkrátka to zní jako rok v pohádce... Pohádka je v uvozovkách... Vím, že to tak ve skutečnosti nebude. Alespoň na začátku. Budu mít problémy rozumět, nebudu vědět, kde co je, zvyknout si na rozdílný život v pravé americké rodině, děti mě nebudou poslouchat...
No panebože, do čeho jsem se pustila... 
Rok někde, ještě nevím kde, sama... Mamka měla pravdu... Americká angličtině je úplně jiná, než ta anglická a co potom ta školní... Ne, tak ze školní angličtiny jsem se, doufám, vymanila pomocí sugestopedického kurzu (o něm Vám napíšu určitě později), ale stejně...
No tak dost...
Konec podceňování... 
No jo... Jenže ono se to snadno napíše a hůř provádí...
Nejhorší období jsem měla, když se uzavíraly přihlášky na vejšky. To se mi honily myšlenky hlavou, zda jsem se rozhodla správně. Teď už není cesty zpět. Nemůžu na VŠ, nemám podanou přihlášku ani do té blbé Ameriky... Co já budu dělat?!... Nikam nechci, půjdu na tu jazykovku...
Naštěstí moje zlatá mamka, která byla ze začátku proti, mě začala podporovat... Zaháněla černé myšlenky, zkoušela z angličtiny (jenže mi nerozuměla, takže jsem vlastně mohla plácat, co jsem chtěla, stejně to bylo pro moji mamku naprosto perfektní), pomáhala mi vyplňovat přihlášku k au-pair pobytu... Moje mamka je prostě perfektní... 
Ale celkově se k tomu moje rodina postavila parádně. Podporují mě ve všem, co dělám a nebo chci udělat...
Děkuji Vám....
A co mí kamarádi?  "Jéé, tak to já za tebou přijedu..."
                               "Au-pair? Co to je? Jako že se budeš starat o děti, jo? Tak to je super..."
                               "Vážně? A kde budeš?"
                               "To nejdeš na vejšku?"
Některé dokonce napadlo, že by mohli jet se mnou... Jenže to skončilo jen u nápadu a žádné realizace, nebo u né zrovna čistého trestního rejstříku...

Takže jedu sama... Do velké Ameriky...