Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Červen 2010

Narozeninový den se Šárkou

30. června 2010 v 23:44
Tak dneska byl nakonec fajn den, ale jen díky dvou Ibalginům, ještě prášku od Ríši a Šárce.
Ráno, hoodně brzo ráno, mě probudila bolest hlavy jako z děla... Nic příjemného, takže hned jsem se nadopovala prášky, protože v deset jsem jela se Šárkou do Budějovic.
Po dloouuuhé době jsme se domluvily, že někam vyrazíme. Jsem za to moc ráda, protože jsme se naposledy viděly na mém maturitním plesu (11.března) a to bylo jen z rychlíku, takže jsme si ani nepopovídaly nic...
Autobus, který měl jet pět minut po desáté, jel až v půl jedenácté. Nikdo nechápal proč. A to jsem na něj běžela jako blázen, protože jsme nestíhala. A taky se nedivím, když jsem se z postele vyhrabala v půl desáté, musela jsem najít dávno ztracený dárek k narozeninám a zabalit ho. Byt jsem opouštěla pět minut po desáté, takže jsem mazala fakt jak splašená...
No a potom dvacet minut čekala. Paráda...
V autobuse mi držela místo Šáunka. Je ostříhaná a moc jí to sluší, ale to už je prý dlouho, takže už to má odrostlé... No nic. Za ten den jsem se dozvěděla tolik novinek, že mě opět rozbolela hlava ... Ale co. Neviděly jsme se celou věčnost.
Na oběd jsme si došly so Spirály, kde jsem předala svůj dárek pro Šáunku k narozeninám, které mimochodem slavila 12.května...
To je ostuda, co? Ale my jsme obě nějak nestíhaly a pořád jsme neměly čas... Darovala jsem naši fotku z plesu v modrém rámečku od Nici s rozkošnou ovečkou a přívěsek na mobil...
Jelikož jsme prošvihly i mé narozeniny, konala se i menší oslava mých. Dostala jsem hrníček a hlavně krásného šášu, kterého vyráběla sama Šáunka... Je fakt správný...
Šárka si potom nakoupila ještě nějaké oblečky na sebe a jely jsme zpět domů... 

Doma jsem si vzala prášek od Ríši. A nebyla jsem sama, mamka si ho taky vzala... Takže jsme byly doma s bolehlavem...
Pomalu dočítám další knížku. Mamka začala číst Byla jsem au-pair, kterou jsem jí doporučila, aby věděla, co mě čeká. Zatím se jí to moc líbí... (Mamka: "Hmmm, ona to asi není žádná sranda. Děti na fotkách jsou roztomilé všechny, ale potom...")

Jinak všem přeji krásné prázdniny!!!

Je to vážně paráda!!!

V autobuse Šárka zrovna říkala, že my máme dva července a dva srpny...
Ale zamyslela jsem se nad tím... Vlastně jsem doma měsíc a uteklo to jako voda. Strašně rychle... Myslím si, že by si studenti a učitelé zasloužili delší prázdniny. Nebo alespoň třídenní víkendy. Protože sobota je den na nicnedělání a v neděli, aby se člověk zase učil. Kdy má vypnout??? NO a teď z mého pohledu, červenec si bude uvědomovat, že nějaké prázdniny začaly, srpen užívat a v září dostane pár facek...
Takže změna: prázdniny budou červen, červenec a srpen, kdy v tom srpnu se začnou studenti a učitelé psychicky připravovat na školu... A víkend pátek-neděle... (Kdo je ministrem školství? Musím mu napsat návrh na změnu školního systému ku prospěchu...)
Nelíbilo by se Vám to??

USA - Dneska mi přišel další mail z USA i od české koordinátorky. Tak do dvou dvů budu zařazena do databáze v americeké agentuře. Předtím jsme to špatně pochopila. To tam přišly všechny ty dokumenty a museli to všechno vyhodnotit (psychotesty...). A teď už je to úplně, ale úplně jistý, že budu nabízená. Z toho tedy vyplývá, že jsem psychicky Okey a jazykově taky... Gratulace, Klárko... (musela jsem se pochválit...). Skoro by se dalo říct: Welcome to the USA (ALE NEPŘEDBÍHEJME, NEPŘEDBÍHEJME... Zatím jsem tam jen z části...). "Trh s bílým masem(napadlo mě teď)... Takže se "omluvuji" Tomášovi, který se mnou USA řeší, že jsem mu podala mylné informace...
No tak jsem na to zvědavá... Ale sranda je, že jsem se koukala na ty stránky, kde au-pair jsou nabízené a Česká republika tam není v nabídce. No není v nabídce nejlepších zemí (ale je tam třeba Ukrajina)... A jiný výběr (horších zemí) jsem nenašla... Hmmm, tak já nevím... Asi nikam nepojedu...

Končí můj první měsíc na blogu, který je založen pro Vás... Poslední článek (stíhám...) v červnu...

Pápůůá a ještě jednou všem krásné prázdniny... Užívejte si je, utečou rychle. Hodně rychle...

P.S. Všechno nejlepší všem Šárkám!!

Sex ve městě pro Zuzku :-))

29. června 2010 v 15:59 | Klárka
Ahojky Zuzi,
děkuji Ti za okomentování článku... Udělal mi radost...
Mně se u Vás taky moc líbilo a doufám, že jsi pozdravovala celou svou rodinku...

Tak to jsem se zasmála. Já a spisovatelka, jo? Dobrý... (Díky blogu teď ale často myslím na Tománkovou. Co myslíš, líbilo by se jí to, nebo by si opět něco našla??!!) Založila jsem si ho hlavně kvůli Vám, kamarádům, a samozřejmě rodině, abyste byli "pořád" se mnou v kontaktu, když tu nebudu...
A zasmála jsem se ještě víc, když jsi napsala, že  bych mohla být pokračovatelkou Sexu ve městě... Budu možná tak Služkou ve městě... Ale napadlo mě, že bych mohla vydat knížku, jako to udělala Petra Braunová, která napsala Česká služka aneb Byla jsem au-pair. To je ta knížka, jak jsem četla v době, když jsem byla u Vás. V Kostelci jsem jí dočetla.
Hele fakt mazec. Mám se na co těšit...

Jojo, šatičky jsou doma. Když jsem viděla toho pošťáka, nejraději bych mu skočila kolem krku. Ovládla jsem se, jen jsem mu věnovala co nejkrásnější úsměv a on mi to oplatil. Toť vše... (Hele že by první námět na Sex ve městě by Klára Štěpánková... Ale musela bych si vymyslet pseudonym- Štěpánková je moc dlouhé...)

Doufám, že jsi našla, kde se můžeš registrovat. Je to v té liště nalevo - Odběr novinek... 

P.S. Určitě mi dej vědět, jak to vypadá s tím Rock For People, ju...

P.S. pro všechny: Až budete jíst v srpnu párky z Kostelce, dělala je ZUZKA brigádnice... Dobrou chuť přeje Klárka
                               Zuzi, promiň, nemohla jsem si to odpustit

Hračka

28. června 2010 v 19:41 | Klárka |  Téma týdne
ÁÁ, nové téma. Ráno jsem se koukala a ještě tu nebylo, už tu je, líbí se mi, a proto hned píšu...
Když jsem byla malá, měla jsem hodně moc hraček. Mou první byla panenka Banána. Krásná hadrová panenka se žlutou zástěrkou, žlutými copy. Opravdu roztomilá. Měla jsem jí připravenou v postýlce už v době, kdy jsem byla v bříšku. Měla jsem jí hodně dlouho. Bohužel nevím, kde je jí konec.
Banánu vystřídala nádherná panenka Eliška, která se mnou vyrůstala. Byla jako moje miminko, které ale nerostlo. Starala jsem se o ní, přebalovala, krmila... Dokupovala jsem na ní oblečky, dokonce i autosedačku měla. Nejvíce jí slušely světlemodré hebounké dupačky s límečkem. 
Éra barbín- naštěstí mě tato doba moc neoslovila. Dlouhonové, okaké, vychrtlé, ohebné, plastové. Měla jsem jich pár. Když si se mnou nehrály kamarádky, zastoupil je taťka, který vždy musel hrát Kena. Měla jsem i celou fialovou - mořská panna, nebo co, kterou jsem ostříhala na mikádo. Pane Bože, jak otřesné jsou tyto "panenky"... Vůbec nechápu, jak jsem si s nimi mohla hrát... Z těchto hraček v budoucnu vznikají mindráky - nejsem krásná jako má barbína, nejsem hubená jako má barbína, nemám tak krásné vlasy jako má barbína... Barbíny jsou vzorem, idolem krásy...
Nekupujte barbíny...
Jako větší? Přišla doba mobilních telefonů. V páté třídě mi Ježíšek přinesl žlutý mobil. Bylo to dobře? Těžko říct... Nevím... Myslím, že v páté třídě bych se zcela jistě bez něj obešla. V dnešní době již asi ne.
Také Sims. Těžká posedlost... Starání se človíčky mě pohtilo...
A dnes? Mám pocit, že se vracím do dětství... Penál od Nici, k narozeninám jsem dostala velkého medvídka Me to You, rozplývám se nad všemi možnými hračkami pro děti...
Ale abych pravdu řekla, jsem ráda, že jsem ještě "stihla" typicky hračkovou dobu. Dnešní děti mají tolik možností, až je to neskutečné, ale nevím, zda je to ku prospěchu. Malé děti tráví většinu času u počítačů, ven chodí málokdy a když už, tak si hrají na hlavní hrdiny ze svých oblíbených počítačových her či seriálů.
Ale před nedávnem mne překvapila parta kluků, kteří venku běhali jako o život a jeden z nich křičel: "Chvátejte, rychle, musíme zachránit princeznu!!" Tak to mi udělali kluci radost...
A dnešní hračky? Blikající meč, maketa kulometu a jiné... Katastrofa...

Mami, tati, děkuji Vám, že jste mi dávali jen krásné hračky... Stejně nejlepší je Banána a méďa Me to You...

(k čertu, kde je ta Banána...???)

Balík do Nigérie a moje hloupost

28. června 2010 v 12:57 | Klárka


Jak jsem jednou naletěla...
Stát se to může každému, ale proč zrovna mně? Ach jo, co já jsem komu udělala??...
Z úvodu je zcela jasné, že se něco nepovedlo. A to sakra nepovedlo...
Ale abych začala hezky od začátku.
Na maturitní ples jsem si koupila nádherné bílé šaty. A co bych po plese dělala se svatebními šaty, že?
Takže jsem se rozhodla, že je prodám. Sice se mi moc nechtělo, protože mi přirostly k srdíčku... Ale doma by se akorát vyvěsily a zbytečně ležely pod postelí místo toho, aby udělaly radost nějaké nevěstě.
Než jsem se k nějakému prodeji rozhoupala, uběhly dva měsíce. Jeden večer jsem teda dala dohromady znění inzerátu a poslala do několika internetových inzercí.
Týden se nic nedělo, ale potom se mi najednou ozvaly dvě zájemkyně. Paní Kapa Maye, která byla moc milá, a jiná slečna, která byla rázná, stručná, žádný pozdrav... Odepsala jsem jak paní Maye, tak i slečně z Čech.
Dřív mi odpověděla paní Maye, chtěla po mě, abych šaty poslala do Nigérie, kde se jí žení syn. Byla moc milá. Tak jsem na to kývla. Proč ne, že?!
Domluvily jsme se na částce, která byla o dost větší, než původní cena kupovaných šatiček... Haha, už jsem přemýšlela, co si koupím... Já blbá a naivní...
Po pár dnech mi přišlo potvrzení z banky o poslaných penězích na můj účet. Kapa Maye po mě chtěla, abych proto šla ihned poslat šaty na adresu, kterou mi připsala do mailu.
Šaty jsem společně s mamkou zabalila do krabice, přidala přání novomanželům, napsala dopis a ještě jsem do balíku věnovala naušničky, které jsem si koupila též na ples, protože mají stejné kamínky jako ty, které zbobí šaty... Já ještě blbější...
No a jela jsem do Budějovic poslat balík (viz Článek pro Ondru). Poštovné mě stálo přes pětistovku, ale co , když to platí paní z Anglie (ona prý žije v Anglii, její syn v Nigérii).
Balík poslaný.
Doma jsem poslala potvrzení o odeslání jak na poštu, tak i do banky. A následně na to mi přišlo několik mailů. Dosti podezřelých mailů...
Zde ze mne moje naivita docela odpadla. Vytřeštěné oči... Já, Klárka, nejblbější...
Ale co bylo v mailech? Banka mi psala, že mají rozbitý přístroj na převádění peněz a že nejnižší částka, kterou mohou poslat, je €800, proto mě prosí, abych synovi paní Maye poslala €300. Cože? Posílat někam tři sta euro??? To upadli na hlavu, ne?
Psala jsem Maye, co to má znamenat, že je to podvod...
Rozhodla jsem se jednat. V noci jsem volala na policii, že bych potřebovala stáhnout balík do Nigérie, že se jedná o podvod a tak. Volala jsem na nejbližší pobočku policie k celnici, kde se právě nacházel můj balík. Nemohl opustit Českou republiku.
Policista to sice se mnou řešit, ale prd jsme vyřešili...
Takhle to proběhlo ještě nekolikrát.
Zalarmovala jsem opravdovou banku v Anglii, protože jak jsem zjistila, banka paní Kapa Mayi měla zcela jinou e-mailovou adresu než tu, na kterou jsem psala...
V noci jsem nic nevyřešila...
Ráno jsem volala na centrálu pošty, tam mi milý pán oznámil, že musím jít co nejrychleji na nejbližší poštu a tam balík stornovat.
S mokrou hlavou jsem utíkala na poštu. Tam teda moc nevěděli, co mají dělat, ale vedoucí to dala dohromady. Za hodinu mi volala, že balík je vystornovaný a je na cestě zpět. Pane Bože, děkuju Ti...
No a dneska mi přišly. Šatičky moje, vítejte doma. Moc se Vám omlouvám...
Ani nevíte, jaký kámen ze srdce mi spadl, když mi milý pošťák předával veliký balík s cedulí: "Na žádost odesílatele vrátit zpět!"
D.Ě.K.U.J.I.
A už zcela určitě nenalítnu... a doufám, že už o paní Kapa Maye nikdy neuslyším...

Mamka mi říká, že je to ta moje charita. Přispívám všude a vždy a teď se mi to pořádně vymstilo... Dostala jsem přes papulu... Zde vidíte, že nesmíte nokdy nikomu věřit, i když se tváří jako svatoušek...

Pro Tynussh

28. června 2010 v 0:12 | Klárka
Ahoj Tynussh,
Koukám, koukám a vidím nový komentář u článku pro Ondru. Že by Ondra takhle rychle? A ono ty... Mockrát ti děkuji, vážím si ho a můžu tě považovat za svůj první komentář, protože po mamce jsem si ho spíš vyloudila
Jsem moc ráda a doufám, že se sem budeš vracet...

Ještě jednou moc děkuji, že se mnou trávíš noc

Pápůůá, Tynussh

Klárka

U Zuzky

28. června 2010 v 0:05 | Klárka
Krásný víkend u Zuzky v Telči...
Dneska jsem se vrátila z Telče, kde jsem byla poprvé, ostuda, co??
Na vlakovém nádraží v Jihlavě na mě už čekala Zuzka a šly jsme rovnou do nákupního centra pro lístky do kina. Vybraly jsme si Záložní plán, ale jen proto, že jsem již obě dvě viděly Sex and the city 2 (mimochodem: ÚÚÚŽASNÝÝÝ. USA, těště se...)... Ale tento film byl taky krásný. Hlavně jsme se u toho nasmály a v kině  klasicky "nadrobily" popcorn... (A musím nás pochválit, dodržely jsme slib, že se nakoupených ňaminek nedotkneme dřív, než začne film... Š.I.K.U.L.K.Y. )... Ale ještě před filmem jsme si stihly dojít na náměstí na francouzské palačinky a do bááru na M.O.C.H.Í.Í.Í.Í.T.O.O.O.O. To bylo taky moc fajn. Teplý číšník byl taky mooc fajn, jen překvapil, když místo Óčka pustil fotbal. Takže jsme začaly překřikovat "ty praštěný trumpety" a komentátora... 
Dosrkaly jsme mojito a vyrazily do kina...
Po kině jsme jely rovnou domů... Přijel pro nás Zuzčin vysmátý tatínek...  (Tímto ho moc pozdravuju...)
V sobotu dopoledne mě Zuzka provedla Telčí. Je fakt pěkná (Telč), hlavně to náměstí. Po výtečném obědě, který vařila Zuzčina (čí jiná, že? Teda ještě Tomova. Zuzi, taky ho pozdravuj, ju) mamča, která byla po noční a já jsem nestačila zírat, jak je čilá... Doběhla pro čerstvé rohlíky, uvařila oběd... Máte, paní Jančová, mojí velkou poklonu... A taky Vás pozdravuji...
Poo jsme šly trávit oběd ven do města. Haha. Trávení. Výšlap 152 schodů na věž, který ale stál za to. A byla jsem tam jako první Kapličanda (mají tam mapu ČR, kde návštěvník zapíchne špendlík do místa bydliště, odkud přijel do Telče)...
No a potom, že si půjdeme někam sednout. Vyhrála to čajovna, kde byl úúúžasný klid a zůstaly jsme tam přes dvě hodiny... Krása:-):-)
A večer grilování... A opět mňaminky mňam... Kuřeci a kapříček... ÓÓ my jsme se měli...(A neříkám to jen tak za slušnosti, jak si celou dobu myslel Zuzčin taťka- Měl jste to opravdu vynikajícííí...)...
No a dneska, v neděli, jsme toho moc nestihly. Ale taťka mi chtěl ukázat telčské golfové hřiště, takže nás naložil do auta a jelo se. A opravdu to stálo za to. Můžu říct, že v Telči mají krásný green...
Po obědě jsem se zabalila, rozloučila a vydaly jsme se na zmrzlinu. Hmmm, jahůůdková.
A potom již na vlak. Naštěstí jsem měla štěstí. Štěstí na telčské pendolíno(jak říkají Jančovi), nebo-li regionovu... V Kostelci jsem jen přestoupila na rychlík směr České Budějovice. Cesta dlouhá, ale dojela jsem...

Zuzi, ještě jednou moc děkuji za krásný víkend. Moc jsem si to užívala a doufám, že se ještě před mým odletem uvidíme... 

A nezapomeň pozdravovat celou rodinku...

Pápůůá K

Článek pro Ondru... (a pro všechny ostatní)

27. června 2010 v 23:33 | Klárka
Na vysvětlenou: Ondra je můj úžasný, zlatý kamarád, které ho mám moc ráda a abych Vám přiblížila jeho povahu, právě u této věty se usmíval od ucha k uchu a říkal si:"Já tebe taky, Klárko."A já doufám, že to opravdu říkal... Zkrátka a dobře, je to moje sluníčko...

Takže, Ondro, slíbila jsem Ti, že Ti napíšu článek o tom, jak jsem za tebou vyjela do Budějovic. Už bylo na čase, viď. Pěkně dlouho jsme na sebe neměli čas a na tréninku jsem se musela věnovat dětem a ne tobě. Ještě jednou se ti omlouvám, ale opravdu jsem nemohla.

Když jsem vystoupila z vlaku, otřela jsem si poslední slzičky (jen ty víš proč) a utíkala jsem z nástupiště. Už v chodbě jsem tě viděla z dálky. Tebe opravdu nejde přehlédnout. Vysoký, bloňďatá hlava. Usmívala jsem se na tebe (připadala jsem si jako vysmátý debílek, všichni na mě koukali a mysleli, že se usmívám na ně...  "Nene, já se směju na Ondru."...), ty ses mračil, ale jakmile jsi mě zahlédl, usmíval ses taky. Trošku jsem si oddychla. Tu malou chvíli jsme se bála, že máš špatnou náladu. 
Naše typické obětí... Tolik se mi po něm stýská... Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale máme takové menší rituály. Jsme dokonale sehraní a víme, co jeden chce říct či udělat. Víš to?? Jsem za to ráda, je to vzácné v dnešní době...
Potom jsem ti vrazila balík a šli na poštu. Cestou jsme stihli rozebrat tolik věcí... Je parádní, že se s tebou mohu bavit o čemkoli a kdykoli... Jen jsem se musela smát, jak se pozoruješ ve výlohách... Jéžíši, Ondro, kdyby Ti to někdy, nedej Bože, neslušelo, určitě bych Ti to řekla, né? Tak příště, až někam půjdeme, budu Tvé zrcadlo, ju?? (Neber si to hlavně osobně... Opravdu Ti to slušelo...)
Na poště jsem byla ráda, že Tě tam mám... (o balíku do Nigéria zcela určitě napíšu samostatný článek, protože to dopadlo katastroficky!!!!)
Potom jsme si zašli do italské cukrárny. Mňaminky mňam...
Dále návštěva Mercury... Stejně je zajímavé, že se nám celou dobu nezastavila pusa, buď ty nebo já, jsme pořád něco vyprávěli, řešili a podobně...
Čas s tebou utekl jako voda v řece... Je to dobře? Hmmm, přemýšlím. Asi ano, protože kdyby ne, tak by to znamenalo, že se spolu nudíme a to my nikdy, že?
Opět typické rozloučení a upalování na vlak... Kdybych věděla, co mě čeká, zůstala bych ještě s Tebou. Vlak byl samozřejmě motoráček, měli jsme zpoždění 20 minut, bylo tak narváno, že lidi museli stát v uličce, vlak byl přetížený, takže jsme jeli rychlostí výletního vláčku v zoo... Cesta do Kaplice trvala jednu a půl hodiny, nesměj se mi, se mnou ve vagonu jela škola z Frymburka. Děti chytré jako rádio, mlátily se a sprostě si nadávaly... Sakra, kde mají paní učitelku, v duchu jsem přemýšlela. Tak jsem se toho ujala já, neustále mlácená batohem roztomilé holčičky. Holčičce jsem vysvětlila, že pojedou ještě hodně dlouho, takže si batůžek může sundat, potom jsem si "promluvila" s nejstarší holkou, které svítily oči a která očividně "vedla" partů neposedů, děti se trošku zastyděly a byl klid. Dokud nazačaly hrát hru (což byl můj nápad místo zlobení). Hra byla o tom, že soutežící neustále říkali stejné slabiky, jen se měnila písmena. No to jsme to dala, Ondro!!! Za 10 minut jsem už to uměla taky. Nechtěně, spíš vnuceně... A holky pořád po mně pokukovaly a byly na sebe pyšné, že dokážou nezlobit. Vyhrála to sluchátka a moje oblíbené písničky. Přiznávám, vzdala jsem se...
Ondro, nesměj se mi. Říkej mi chudinko moje malá...
Ani nevíš, jak ráda jsem vystoupila z vlaku... Ostatně na nástupišti se oddechli všichni cestující...

(a já se mám stát au-pairkou??!!!)

Na závěr mého článku pro Tebe, bych Ti chtěla hrozně moc poděkovat za krásné odpoledne a hlavně za to, že tě mám...
Mám tě moc ráda... Ale ty to stejně víš...

P.S. Musíme vymyslet to focení...

Pusuje tě, pápůůá K. 

Chceme ho všichni?

22. června 2010 v 23:44 | Klárka |  Téma týdne
Úspěch? Hmm... Každý si jistě představí něco jiného. Co si představíš ty? Úspěch v práci? V lásce? U kamarádů? 
A každý ho chceme. To je zcela jisté. Ale každý chceme jiný úspěch. Proč? Protože jsme každý jiný.
Úspěch do jisté míry souvisí s odvahou. Kdo má odvahu, úspěch se dostaví snáze. Ale potřebujeme i určitou dávku cílevědomosti, trochu bojovnosti, možná i sobeckosti a peněz... Proč sem řadím sobeckost? Negativní vlastnost lidí... Jelikož tvůj úspěch většinou bývá na úkor někoho... Chceš skvělé místo v práci? Musíš bojovat a koukat pouze dopředu a neohlížet se doprava ani doleva. Chceš vyhrát? Jen vítěz bere vše...
Ale pokud se za úspěch bere založení šťastné rodiny, všechny tvé vlastnosti se musí přizpůsobit a ty, člen rodiny, se musíš podřídit určitým pravidlům. I to je úspěch. Pokud neuspěješ, odcházíš.
Jestliže jsi lékař, bereš za úspěch každého vyléčeného člověka. Jsi vědec? Tak jistě tvým úspěchem bude objevení zázračného léku či něčeho jiného... 

Lidé se za tímto abstraktním pojmem ženou od nepaměti. Nač pak? Aby se o nich mluvilo, aby byli bohatí, slavní... Jenže se také stává, že se na ně snadno zapomene (pokud nevymysleli např. Pythágorovu větu, Keplerovy zákony a jiné... - jenže tito pánové ne vždy u všech slaví úspěch, mám na mysli studenty).
Z toho vyplývá (nebo by alespoň mělo), že je důležité být hlavně spokojený sám se sebou a nehnat se zbytečně za něčím, čímkoliv... Ale to je na tobě.

A co si pod pojmem "úspěch" představím já? 
Před měsícem, kdyby se mě někdo zeptal, co považuji za úspěch, jednoznačně bych odpověděla:"Složení maturity.". A to bez váhání... Teď ale přemýšlím, co to pro mě znamená...  
Hmm, momentálně spokojená po maturitě? Úspěch vidím v tom, že jsem byla schopná dojít do agentury a přihlásit se na au-pair. Ale je to úspěch? Nebude úspěch, až se po roce vrátím?

Hodnota úspěchu se mění. Měníš se i ty. I já.

Jsem tam a výlet s Viktorkou

22. června 2010 v 12:03 | Klárka
Tak si představte, že mi přišlo potvrzení z americké agentury, že jsem již k mání... To znamená, že každým dnem můžu čekat telefon z USA z rodiny, které se budu líbit... Měla bych si připravit otázky... Ty bláho. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem to dotáhla tak daleko...


Dneska mi přišlo tričko. Je pěkné a naštěstí padne...


A našla jsem web jedné au pairky, která je již v Americe rok a půl. A strašně moc si to užívá. Má na starosti jen jednu třináctiletou holku, která nic nepotřebuje, takže má spoustu času... Její povinností je jen uklízení, což mě docela překvapilo, protože americké au pairky neuklízí... Ale co by tam jiného měla dělat... Takže čtu a čtu a čtu...



Minulý čtvrtek jsem měla na starosti Viktorku. Je to moje zlatíčko. Ráno jsem jí vyzvedla a jely jsme do Budějovic. Autobus byl dost narvaný, takže mi seděla na klíně. Zpívaly jsme si, četly jsme si knížku, kterou jsem s sebou táhla, aby se Vikule nenudila. Po vystoupení jsem měla úplně dřevěné nohy. Viky potřebovala akutně na záchod, který samozřejmě nikde nebyl, protože jsme vystupovaly U Soudu. Takže jsme musely za keř. Naštěstí to Vikulka zvládla, a tak jsme se mohly vydat na trh na Piaristickém náměstí. Cestou jsme závodily, zpívaly, počítaly. Na trhu Viktorku nejvíce nadchly králíčci. Byli opravdu roztomilí. Pán Viktorce dokonce dovolil, aby si jednoho pochovala, takže byla nadšená a začalo přemlouvání, abych jí ho koupila. Z mé strany přesvědčování, že králíčka opravdu koupit nemůžeme, protože bychom nevěděly co s ním a že na něj určitě nemám peníze. Asi po patnácti minutách jsme opouštěly králíčky a šly si koupit meruňky k svačině, kterou jsme snědly v piaristické zahradě.
Potom jsme šly na hudební hřiště, kde se Viktorka dostatečně vyřádila a já s ní. Vyhládlo nám, tak jsme vyrazily  na oběd. Cestou se stavěly v obchůdky, kde jsme nakoupily placky. Viktorka si vybrala krásnou kytičkovanou. Hned jsem ji jí připnula na bundičku. Fešanda. Jednu vybrala i Aličce. 
Obědvaly jsme ve Spirále. Viky většinu času byla v dětském koutečku a ostatními dětmi. 
Po obědě jsme víceméně utíkaly na autobus, cestou jsme stihly namalovat cihlu. Teda malovala Viktorka - duhu všech barviček, kytičky, krtinu, stonožku, samozřejmě mráček a sluníčko. Krásnééé... 
Potom jsme se musely stavět na hranolky a autobus jsme stihly jen taktak...
Jely jsme do Krumlova, kde, jak jsem se mylně domnívala, měly být slavnosti. Nebyly, takže jsem rychle vymyslela jiný program. Šly jsme do velikého hračkářství, kde si všichni mohou vyzkoušet všechny hračky. A to bylo něco pro Viktorku. Potom jsme se přesunuly do obchodu vedle, kde byly loutky. Viktorka hrála divadlo.
Dále jsme navštívily obchod se samými medvědy. Byl tam i veliký medvěd, do kterého jsme mohly strčit hlavu a ruce a vyfotit se. Když jsem byla na řadě já. Viktorka spustila říkanku: "Medvěde, medvěde! Polívka ti nejede. Kdyby tu byl med, slupl bys ho hned!" Viktorčin pohotový humor miluji.
Musely jsme si koupit i trdelník. 
Hrály jsme se na prodavačku, kdy jsme si kupovala nějaké kamínky. 
Potom Vikule vymyslela hru na mámu a dítě. To jí vydrželo asi 30 metrů, kdy hru ukončila se slovy: "Táák a teď víš, jaké to je se starat o dítě."  Po celém dnu starání se o ní, mě to docela rozesmálo. No jo, Viktorka je prostě zlatíčko.
Když jsme dorazily k nám domů, myslela jsem, že si na chvíli odpočineme. Pustila jsem nám pohádky v televizi a šly jsme "spinkat". Háhá. Vikule se ke spaní vůbec neměla. 
Spinkání se tedy nekonalo.
Tak jsme začaly vyrábět loutky na prstíky z barevného papíru. To Viktorku bavilo asi jen dvě loutky, ale chtěla, abych vyrobila další. Nakonec měla Viktorka na prstíčkách vodníka, prince, princeznu a pána.
Před šestou jsme se vydaly domů. Viktorce se vůbec nechtělo. Ale měly jsme tam být v šest, takže už tak jdeme pozdě.
Cestou jsme opět skákaly, zpívaly a říkaly si nejrůznější říkanky.
Ve čtvrt na sedm jsme dorazily k Viktorce domů. 
Bohužel jsem jí musela předat jen mezi dveřmi a utíkat domů, protože mě čekala večeře.
Byl to fajn den a doufám, že se Viktorce taky líbil. 
(pár foteček je v galerii)

Pápůůá

Kultura nade vše

15. června 2010 v 18:46 | Klárka
Dneska jsem musela vstávat dřív. Jela jsem totiž do Krumlova. Mamka mě požádala, jestli bych nejela jako její doprovod. Jela jsem totiž s třídou dětí na prohlídku města, kterou tam měla mamka domluvenou s paní průvodkyní. Řekla jsem si proč ne, vždyť to může být i docela fajn. Krumlov mám moc ráda, ale vlastně o něm nic nevím, tak se i něco nového dozvím, a děti snad zlobit nebudou.
A měla jsem i docela pravdu. Průvodkyně byla hodná, děti víceméně také. Teda až na pár výjimek. Ale z tréninků jsem zvyklá, takže mě zas až tak nepřekvapilo, že děti nedávaly pozor, i když se průvodkyně velmi snažila. Měla jsem pocit, že výklad zajímá nejvíc mě. Aktivně jsem vyplňovala do pracovního sešitu, ale zároveň jsem sledovala malé raubíře...
Ale co, jsou to děti a potřebují prostor... 
Nejvíce jsem se nasmála při hlášce jednoho žáka, jméno si opravdu nepamatuji. Procházeli jsme okolo anglického knihkupectví. Na ceduli bylo napsáno "BOOKS"  a ten dotyčný zakřičel: "Paní učitelko, tady se boxuje!"
Chvíli jsem přemýšlela, jak přišel zrovna na to, že se v tomto obchodě boxuje, ale potom jsem uviděla ceduli a došlo mi to.
Jen pro upřesnění. Mamka učí malé děti ve zvláštní škole, takže když něco čtou, tak nahlas, aby bylo vidět-slyšet, že čtou. (Nechci, aby to vyznělo jako výsměch nebo podobně. Jsou šikovné. Ale abyste pochopili, jak z books vznikne box.)
Ale jeden kluk byl opravdu bystrý, takže když se paní průvodkyně na něco zeptala, okamžitě měl pro ni odpověď, protože si to rychle přečetl na vývěskách a podobně. Jednou se ale sekl. Zrovna jsme byli u muzea tortury a padla otázka, co si myslíme, že se zde nachází. Jeho rychlá odpověď byla, že je zde muzeum kultury. Ale to byla asi jeho jediná chyba.
Na konci nás všechny naše milá průvodkyně odměnila leporelem Regionálního muzea v Českém Krumlově a lízátky.
Stavěli jsme se ještě v cukrárně.

Odpoledne jsem po dlouhé době navštívila mateřskou školku. Naše Viktorka měla besídku. A to byl teprve kulturní zážitek.
No naše Vikule byla samozřejmě úžasná. Mávala, zpívala, hrála rybu, recitovala, volala, že jí nejde sundat prstýnek, pózovala, jakmile zjistila, že je focena. 
Ale paní učitelky. Sladké paní učitelky, které mávaly, zpívaly, hrály všechno, recitovaly, volaly na děti, hrály na kytaru a na klavír. Dvě paní učitelky a byly vidět víc jak těch dvacet pětiletých dětiček... 
No z besídky jsem odcházela přeslazená, ale s pocitem, že jsou v mateřské školce velmi šikovné dětičky. 
Na závěr jsem od Viktorky dostala sladkou ulepenou pusinku a zbytek dne se asi budu usmívat od ucha k uchu a přetvařovat se a pitvořit.

Než půjdu dát své dítě do školky, podívám se na jejich besídku, přesněji řečeno na paní učitelky...

Pro dnešek konec,
pápůůa