Zavřete oči a představte si, že jste se přesunuli do malé vesničky poblíž Newbury, Berkshire ve Velké Británii. TAK a teď ty oči otevřete a zavřete ještě jednou a POŘÁDNĚ... A jste v PAŘÍŽI!!! Zázrak? Ne, ale asi to začnu nazývat šílenstvím brzo... Naučit se francouzsky je skoro tak nemožné, jako postarat se o ječící čtyřletá dvojčata. Světe div se, vy čtěte mé další dobrodružství tentokrát s Emily a Tomem a Pařížany na každém rohu...
Stejně si myslím, že i ten nejtvrdší oříšek se dá rozlousknout...

Čas odejít

2. února 2013 v 20:49 | Klárka
Je to nějaký čas, co jsem zveřejnila poslední článek. Hodně se toho změnilo a věřte nebo ne, mám pocit, že je na čase, abych se i s vámi všemi rozloučila.

Ve Francii jsem svůj pobyt ukončila - poprvé jsem něco nedokončila, každopádně mého rozhodnutí nelituji.
Strávila jsem krásných 6 týdnů doma.
A teď už vám píšu ze svého anglického domova. Opět se starám o nejlepší dítě na světě (v mých očích), mého Isaaca, a ještě o to nejúsměvavější miminko, Abigail. Už nejsem au-pair. Jsem chůva. (HAHA - povýšila jsem :)...).

Miluji Anglii, cítím se tu jako doma.

Co bude dál, ještě moc nevím. Nechci se starat o děti celý život. V září bych chtěla na vejšku. Tak snad to vyjde.

Být au-pair je zkušenost, která se vyplatí. Vůbec se nenechte zastrašit. Ale zase neočekávejte procházku růžovým sadem. Je to práce jako jiná - zodpovědnost, ochota, láska, trpělivost jsou vyžadované vlastnosti. Ten, kdo si nezkusil být au-pair, tak to může vidět jinak - jako skvělé prázdniny - ale ono to tak není. Vždyť vám rodiče svěří vše, co mají, a vy se staráte. Každopádně láska, kterou vám děti opětují, je k nezaplacení. Užívám si každého obětí, kterého se mi dostává od Isaaca a Abigail. Užívám si každého úsměvu, smíchu, a pocitu, že to, co tu dělám, je oceněno tím nejcennějším.

Všem, co se rozhodují, že by se mohli stát au-pair, přeji hodně štěstí při výběru rodiny!

Všem hrozně moc děkuji za komentáře, zprávy a maily. Vždy mi udělaly velkou radost. Bohužel jsem nemohla odepsat na zprávy, kde nebyla zveřejněna e-mailová adresa...
Děkuji za podporu, které se mi dostávalo po celou dobu... ! ! !

Je zde spousta blogů, které píšou au-pairky. Když si je pročítám, úplně vidím své začátky. Líbí se mi, když se na chvíli mohu vrátit a pousmát či zasmát se naším začátečnickým chybám a historkám, které jsou si tak podobné...

Toť vše.

Pohádky je konec. Ale přesto nic nekončí...

S Láskou,

Klárka xxx

PS. WOW.
 

Dělání správných rozhodnutí

12. listopadu 2012 v 17:06 | Klárka
Už jsem tu přes dva měsíce... Kdo by to kdo řekl. Taky máte pocit, že ten čas letí?!
Většinu z něj si ani pořádně neuvědomuji - co že jsem stihla udělat, navštívit, dokázat?! Promrhla jsem ten čas něčím zbytečným? Pokud bych si teď měla zabalit všechny své věci a odjet, tak převládají smíšené pocity. Vlastně tu neustále válčím. A to sama se sebou.
Pomalu ve mně vzrůstá myšlenka, že to tu ukončím dřív a pojedu zpět k Isaacovi.
BYLO BY TO DOBRÉ ROZHODNUTÍ?!
Rozum říká - Ne, byl by to krok zpátky, návrat do něčeho, z čeho jsem se dobrovolně vysvobodila. Žádná procházka růžovým sadem to taky nebyla.
Srdce říka - Ano, Isaaca miluješ a bez něj se jen trápíš. Kamarádi ti chybí, holky tam budou zase zpátky.
Ale bylo by všecho jako dřív?
BYLO? Toho se taky bojím. Nikdy není nic stejné a dvakrát do té samé řeky nevstoupíš. Jen bych potom byla zklamaná, že si vlastně návrat neužívám tak, jak jsem si představovala a že jsem měla zůstat ve Francii...
Mám v tom zmatek. Z boje se mi utíkat nechce - jsem statečná, ale nějak tu postrdávám jistotu výhry. Opouští mne veškerá láska k Francii, protože jí tu vlastně kolem sebe nevidím. Kde to vlastně jsem - v nejromantičtějším městě světa, městě světel? Nebo ve slzavém údolí plné šera?

Když se na to podívám z pohledu ... Já valstně žádný nemám. Jsem rozpolcená a smutná.

Když jsem dneska ve škole poslouchala, jak všechny holky prázdniny procestovaly, jak si je užily, co všechno viděly, kdo všechno je navštívil, a ještě k tomu všemu za to dostaly zaplaceno, chtělo se mi opět brečet (a to jsem si myslela, že jsem se přesto přenesla a smířila jsem se s tím, že holt dva týdny jsem pracovala od rána do večera a z toho týden tu rodiče nebyli vůbec, protože oni si jeli na dovolenou do Afriky, zatímco já jsem zůstala s dvojčaty sama doma - yep - 24 hodin denně! A za stejné peníze, žádné extra eura... 185 hodin za dva týdny! 1,6 euro na hodinu... To snad ani nejde.. Vždy jsem byla slabší v matematice, ale ted jsem to spočítala správně. No to mne podrž. Koukám, že jsem se přesto vůbec nepřenesla!)

Každopádně ty dva týdny s dětmi nás sblížili. Každý den jsme něco podnikali (ano, nechtěla jsem s nimi sedět doma a nic nedělat, i když jsem to asi tak měla pojmout, protože za 1,6 euro a hodinu nikdo nic nedělá...). Takže jsme jeden den vyrazili do Paříže na crepes s mojí panenkou, aby taky viděla kus světa - děti jí ukazovaly, kde co je, fotili jsme se s ní a tak.
Každý den jsme něco vyráběli - přes náramky, horkovzdušný balon až po obrovský papírový dům.
Jelikož byl i Halloween, tak jsme dva dny vyráběli halloweenské výrobky, pekli a vařili "nechutně" vypadající dobroty, zpívali písničky a podobně.
Zvládli jsme toho opravdu hodně a musím uznat, že mne to s nimi moc bavilo, protože byli hodní. Ano, z čertů jsem vykouzlila andílky. I když to nebylo snadné jako mávnutí kouzelného proutku, dalo to práci, ale každopádně se to vyplatilo.
Bohužel z andílků máme opět čertiska. Nevím, co se vždy dětem přesype v hlavě, ale blízkost rodičů je jako spouštěcí knoflík neposlušnosti, hysterie, breku, nadávek, bojovnosti, vzpoury... UUAAAA!!! Dny týdny práce včudu! No nešmejklo by vás! Proč?! Proč?! Proč?!

Takže abych to ujasnila - jsem zmatená, smutná hérečka, co odpovídá na otázku "Jak se máš" dobře, a všichni jí to tu věří... Tak aspoň něco dělám dost dobře...

Klára x

PS. Možná jsem se dostala do stádia úplné dospělosti - svět velkých je smutný a upršený a falešný.
I když věřím, že jsem schopná se z něj zase dostat na jeho hranici a žít svým životem - mírně naivní, plný plánů přetvářejících se na skutečnosti, a radosti a přátel, ale i povinností. Protože tento svět mi chybí. MŮJ SVĚT

Něco málo o Pařížanech

25. září 2012 v 1:33 | Klárka |  Paris
aneb čekala bych tu na prince na bílém koni zbytečně. Hulváti jedni nevychovaní Smějící sePřekvapený

Neusmívají se. Nechápu proč, ale připadám si jako z jiného světa. Ne teda že bych rozdávala úsměvy na všechny strany, ale občas mi ulítne a koukty mi nezladatelně vyletí směrem vzhůru. ŠPATNĚ! V tu chvíli jsem se prozradila, že rozhodně nejsem místní...

Utíkají. Yep. Oni se neprochází, ani nechodí. Oni vyloženě víří vzduch za sebou. Takže opět špatně - mé cupitání po pařížských ulicích pravděpodobně nedělá dobře okolo mne poletujím lidem. A zjistila jsem, že tu nazapadám do žádné skupiny - Pařížané, co letí, a turisti, co jdou krok sun krok (ach bože!!!)... Takže já se rozčiluji nad kroksunkářema, stejně tak domácí se rozčilují, když náhodou musí kvůli mně zpomalit.

Jsou nerudní. Anooo, to jsou. A to hlavně číšníci - host a obsluha je jedna velká nerovnice a ještě s neznámou k tomu. Buď dlouho čekáte, nebo jste zrovna přišli nevhod a číšník nemá na vás náladu. (To ostatně nebude mít nikdy.)
Jednu výjimku bych pro vás ale měla - a to restauraci v 16.obvodu na Place du Trocadéro, Le Coq (což znamená kohout, kdybych to věděla předtím, tak bych velice vážně uvažovala, zda vstoupit, či ne. Má láska k slepicím je nulová, co nulová - hodně mínusová... Naštěstí se neznalost jazyka vyplatila. Aspoň v tomto případě, protože jídlo výborné a obsluha perfektní...)

Šarm. Kombinace černé s černou a LV kabelka, případně Prada nebo Burberry. Možná by se to dalo nazvat i svým způsobem usedlostí, ale musím uznat, že ti lidi ten šarm mají. Jim stačí nasadit výraz, se kterým se zcela určitě narodili, obléct si luxusní černý kostým/oblek, nasadit sluneční brýle, popadnout tu svou kabelku ze Champ Elysées (pochybuji, že jsou koupené na tržnici nebo ve Free´P´Star - oh gosh, to je obchod sám o sobě - plný Američanů, Angličanů a Asiatů, nadšeně jásajících z úlovku. Potřebujete nutnou dávnu průbojnosti a ochotu hrabat - o tomto "super" obchodu jsem se dozvěděla od jedné Američanky (Oh My God- You must go!!!), tak jsem si našla nejbližší a plná očekávání jsem se ponořila mezi davy hrabošek. What? What? What? No tak to teda ne. Blee. Žádné Oh la la se nekonalo. Nikdy více. To raději budu šetřit celý svůj život, abych si mohla koupit něco od LV a spol., než si koupit něco za pár euro (ale daly se tam najít i kusy za 60e!!!) v Free´P´Star - prostě předčasné nadšení tohoto obchodu vyšumělo rychleji něž šumící céčko v půllitru vody... (asi mi utekl systém tohoto obchodu - second hand??!! Nevím, ale některé věci vypadaly, že už čekají na svého několikátého majitele...)
Ale zpátky k Pařížanům v černé. Ať je to jak chce, oni mají nadání a vkus se oblékat. Pařížana poznáte snad už podle vůně. A toho naprděného výrazu v obličeji - uhni mi z cesty, toto město patří mne.
A pokud chcete, můžete si kolem krku přehodit šátek... Chlap nebo ženská? To je jedno - složení skříně podobné. I pánové tu nosí kabelky... Fakt! Jako měl Joey v seriálu Friends, no teď už asi modernějsí, ale pro představu vám to stačí...
PS. Zda je rozdíl mezi Londýňany a Pařížany? Nevím. Nesrovnávám je totiž. Jsou zcela odlišní. Styl, elegance, arogantnost a chic patří sem, do Paříže. Extravagance a směs elegance, usedlosti a svým způsobem i vznešenosti zase do Londýna. A Praha? Pšuš. To si povíme později...

Cigarety. Všichni, ale opravdu všichni, tu kouří... Když na vás nejde kouř zprava, jde zleva. Když nekouří před vámi, tak za vámi s větrem v zádech, takže se stejně tomu smradu nevyhnete...
Má to snad co dělat s kulturou?

Vymahači. Ve vlacích. Na ulicích. V metru. Pořád někdo po vás chce peníze, a nebo abyste něco podepsali (podepíšete a už se nezbavíte...). Moooc se mi líbí, když projíždím městem a do toho mi hraje harmonikář či houslista (to je vám potom romantika - je dovoleno chytit sedícího vedle mne za ruku a chvíli si hrát na hrdličkující páreček??!! není? "Sugar!"...) Ale kam bych potom přišla, kdybych každému vyhrávajícímu měla dát po euru. To bych potom já musela procházet vagóny s lístečky - Bonjour, jsmenuji se Klára. Děti nemám (většinou jsou to borci s 3 dětmi, a ještě s postiženými minimálně), ale byla jsem blbá a dávala peníze ve vlaku žebrákům, tak buďte teď taky blbí a dejte mi taky něco... Merci... (potom bych si ty lístky zase ze sedaček sebrala, nikdo by mi nic nedal samozřejmě a já bych šla do vedlejšího vagonu). A proč jsem si zrovna vybrala tento styl žebrání? Protože kdybych měla hrát na nějaký hudební nástroj, nebo zpívat, tak by mě ti cestující rovnou z toho vlaku vyhodili...

Croissanty a Crepes. Nechápu, jak to ty Pařížanky dělají, že jsou spíš vychrtlé než obtloustlé ...

Sýry. Smrdí. Ale všichni je tu jí. A všichni se tu mají dobře, protože mají výborné sýry.

Víno. Voda, džus, tady je to víno zlatem. Kdo ho nepije, není Pařížan, není Francouz.

Oh la la. Jste šťastní,máte radost? Tato francouzská fráze je na místě.


Po všech těch nedorozuměních, kdy člověk čeká na úsměv, milou větu, cokoli příjemého, a on akorát tak dostane kýblem po hlavě, jsem se rozhodla, že těmto "Šnekům", "Požíračům žabích stehýnek" a egoistům přijdu nakloub.
V neděli jsem šla s německou kamarádkou Frederikou na show Oliviera Girauda "Jak se stát Pařížanem za jednu hodinu"... A bylo to SUPER. Víc než to - vtipné, pravdivé! Vážně super!!! Jen potvrdil, co je psáno nahoře, přidal další témata a rady, jak vystupovat, milovat, líbat, tancovat či jak jít nakupovat jako Pařížan...
A zda jsem se tou Pařížankou stala? No přinejmenším používám Oh la la. Nevím totiž, zda chci být nerudná na všechny okolo mne. To pořád raději budu ten mimozemšťan ze světa né francouzského a usmívat se. To by bylo, kdyby se ode mne někdo nenakazil !!!!

Bisous bisous...

Klárka

PS. vlastně dva nakažence už mám. Potkala jsem tyto dva týpky v autobuse. Pořád na mne koukali, tak jsem se usmála s tím, že teda o nich vím a budou se moc přestat otáček. Jenže oni se zvedli a přisedli si ke mne. Narazili jsme hned, protože on spustil po jejich a já po anglicku. No takže jsme si nepopovídali. Každopádně zkusili - "My name si ... (něco)." A teď se podíval na mne a říká "My name is... (ukazoval na mne - chvíli jsem si myslela, že mne snad zkouší, zda jsem si zapamatovala jeho jméno, potom mi došlo, že se vlastně ptá na mé)", takže jsem odpověděla a potom se koukala z okna a snažila vyvarovat dalším otázkám. Jenže šup a jeden z jich najednou jako ať mu dám telefonní číslo - (o čem si chce se mnou asi tak povídat - já neumím, on neumí - vyčerpali jsme témata za 3 minuty). Tak říkám, že fr číslo nemám (lééééž...). No tak zase jeho koutky úst byly přitaženy dolů (gravitace tu funguje!!!) a tito dva maníci vystoupili.

Třeba ta nerudnost je vlastně sebeobranou!!!

 


Tuha pod kůží

20. září 2012 v 13:18 | Klárka |  Paris
Abyste mi opravdu věřili, že jsem TU, tak zde je důkaz:



Jak typické, že??

Jinak stále objevuji a objevuji. Ale i přesto, že Paříž vypadá jako malé velkoměsto na mapě, je tu toho hooodně, co by mělo být vidělo.
Na iPhone jsem si stáhla několik průvodců, takže mám v plánu v Paříži prošmějdit každý roh, přinejmenším ty rohy největší. Zatím mám v plánu pobíhat venku. Po muzeí se podívám v zimě...

Jinak přijela kanadská au-pair Ashleigh. Je jí 18 a je milá, ale je poprvé sama v zahraničí a je takové čerstvě vylíhnuté kuřátko...
Minulou neděli jsem jí teda "vyvezla" do Paříže. Oči měla navrh hlavy. Což i tak má být, že?! Nadšení ze všeho.
V metru jsme se dostávaly do větších problému, protože nedokázala pochopit systém. To samé s autobusy. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak to vlastně vlastně funguje. A když se mne na nástupišti zeptala, jak se dostane na druhou stranu, i přesto, že jsem jí předtím ukázala "tunel", kterým se tam dostane, tak jsem cítila proudění krve v žilách... Nerozhodný
No snad brzo se probudí se snu.

No každopádně neděle to byla hezká -
vystoupily jsme na stanici Trocadéro, abychom měly Eiffelovu věž jako na dlani. Koupily výborné crepes před věží, jako to dělám obvykle - palačinka s nutelou, banánem a teď jsem měla k tomu extra i jahody, a potom jsme se volným krokem jsme procházely Parc du Champ de Mars, kde jsme si na chvíli sedly a vychutnávaly crepes. HMMMMM...
Potom jsme zase propadly temnotám metra Smějící se... Popojely jsme pár stanic - vystoupily na Sevres Babylone a navštíili jsme trh na BLVD Raspail.
Informace najdete zde - http://pariz-pro-pokrocile.blog.cz/1203/nedelni-trh-na-boulevardu-raspail Jinak tato stránka patří mezi jedny, které teď navštěvuji celkem často a autorce děkuji za její články...Usmívající se
Mám v plánu tento trh navštívit znovu, protože všichni obchodníci už sklízeli, takže my jsme mohly jedině podle čuchu určit, co kdo prodával... Každopádně jsme měly štěstí a jeden milý pán nám byl ochotný ještě prodat fíky a datle... Vynikající...
V Lucemburských zahradách jsme měly být na čtvrtou, ale času jsme měly dost, tak jsme se šly ještě projít po Latinské čtvrti - Panthéon



A rovnou i na Ile de la Cité, aby Ashleigh ukázala Notre-Dame. Času potom už moc nezbývalo, tak jsme RER popojely zpět do Lucemburských zahrad, kde jsme měly sraz v kamarády, co jsme potkala na Free walking tour.
Nemohli jsme se najít, takže nám chvíli trvalo, než jsme se našli, každopádně jsme se rozloučili až v půl osmé a už teď plánujeme akci na tento víkend... Hurá!!!

Pár fotek ze zahrady -



Takže to byla má neděle s Ashleigh. Přidávám naší společnou fotku -


Cítím, že se mi Paříž dostává pod kůži - vynikající sýry, elegance a podobně.
Jen ty děcka pořád zlobí a dělají neskutečný bordel. Ale zvykám si a oni si musí zvykat na mne.
Dneska ráno Tom blbnul s tužkou a pořád jí ořezával - Emily se k němu nějak připletla a on jí tou ostrou tužkou bodnul do ruky. Takže měla kus tuhy pod kůží - někdo tam má Paříž, někdo tuhu... Tak si asi dokážete představit, jak malá řvala. A decibely stoupaly, když jsem tuhu vyndavat špendlíkem, protože to bez něj nešlo. Nakonec jsem to úspěšně vydolovala. Na Toma jsem se vážně zlobila a na Emily víceméně taky, protože ono ho vždy provokuje a potom bulí...

Včera byly poprvé v mezinárodní škole. Pro mne to znamelo, že jsem musela řídit - ani tu Eiffelovku jsem nepotřebovala k tomu, aby mi bylo jasné, že jsem v Paříži. Všichni řidiči jsou netolerantní a sobečtí!!!!! Troubí jako blázni a mě se chtělo vystoupit, protože ten stres byl hrozný!!! Každopádně jsme to zvládli- žádná bouračka nic... Hurá...!!!
Ve škole to bylo super - připadala jsem jako v UK - všem jsem konečně rozuměla!!! Oni ti lidé mluvili anglicky a mne se zmocnil pocit nostalgie...

Konečně se mi do ruky dostal časopis FUSAC - inzeráty, reklamy, informace pro anglicky mluvící lidi žijíci ve Francii. Je to super !!!

Jinak brzo už budu studentkou - 1.října nastupuji. Celkem se těším, tak uvidíme...

Jo a ještě jsem vám chtěla ukázat obrázek z knížky, kterou si v knihovně půjčil Tom.


Když jsem se ho nevěřícně zeptala, proč si zrovna půjčil knížku s nahatou ježibabou. A jeho odpověď byla - "No protože se rád koukám na nahaté ženské..." Překvapený

Myslím, že pro dnešek toho bylo dost...

Opět posílám pusinky z Paříže,

Klárka xxx


Děti francouzské :)

14. září 2012 v 11:57 | Klárka |  Paris


Tak vám oficiálně představuji Emily a Toma, čtyřletá dvojčata. Fotky neskutečně klamou - vypadají jako andílci, ale šijou s nimi všichni čerti, i s luciferem!
Do té doby jsem si myslela, že děti mě jen tak z míry nevyvedou. Ale teď? S láskou vzpomínám na svého Isaaca. Pamatuji si, jak jsem říkala, že je to šídlo zlobivý s hysterickými záchvaty, ale já si je teď vůbec nepamatuji. Vždyť on se pořád se mnou jen mazlil a pusinkovat a měl mě moc rád a byl vděčný, když jsem si s ním hrála, chodili jsme ven na hřiště, na plavání... Ani nevíte, jak se mi po něm neskutečně stýská!!!PlačícíPlačícíPlačící Je fakt, že jsem byla statečná a nebrečela jsem hodně dlouho, ale jak tu vidím ty mé nové, tak je mi z toho do pláče...
Oni už jednu au-pair přede mnou měli, takže ví, že stejně jednou odejdu. Sice říkají, že mne mají rádi, ale chybí mi takové to přimazlení...
Každopádně když jsme sami, tak jsou celkem i v pohodě. Jsou dost uřvaní, jak se překřikrují navzájem, ale na to si začínám zvykat. Docela si i srandu užijeme.
Vyrábíme hodně krásných výrobků -


Bylo mi řečeno, že jsem s nimi vyrobila víc věcí za dva týdny než s tou jejich předešlou chůvou za celé její "období". Byla to Američanka. Ona ta moje rodina totiž žila v USA. Od roka dvojčátek k nim právě tato chůva docházela každý pátek, no a když se rodina rozhodla vrátit zpátky do Paříže, tak věděli, že někoho budou potřebovat, tak jela právě ona.
Podle všeho si s Tomem moc nehrála, jen s Emily.

Je celkem obtížné je udržet dohromady, takže když jsem s nimi na hřišti, tak mám co dělat, aby se mi nerozutekli. Tom chce být s klukama a Emily samozřejmě s její nejlepší kamarádkou...
Asi si najmu další au-pair, vždy na odpoledne.



Každé ráno nestíháme. Vždy máme fůru času a najednou úúúáááháááá.... Dělejte, dělejte...Smějící se
Snídani totiž jí snad půl hodiny, potom je umýt, obléct, Emily učesat, poklidit, chvíli si hrát. A ono to uteče jako voda.
Je to celkem chaos ta naše ranní kovbojka.


Jednou jsem dokonce na hrišti, když Emily visela hlavou dolů, zjistila, jak jsem tak na jí koukala a čekala, až spadne, že má dvoje spodánky. Tak jsme se tomu vážně zasmáli. Ptala jsem se jí, jak se jí todle povedlo. Odpověděla, že to muselo být kouzlo, protože si je jistá, že si ty noční sundala.

A nebo mi Tom, když jsme byli venku na skútru, šlápnul do psího hovna.

Prostě pořád se s nimi něco děje.

Když jsou rodiče doma, tak jsou nazabití. Kňučí, brečí, řvou, hádají se apod. To prostě nechápu... Ale snad všichni děti to dělají...

Tak to je Tom a Emily, čtyřletá dvojčata z Paříže...

Bisous de Paris

Klárka

Další články


Kam dál